Bowie je jako fotbalový tým, mluví se o něm v hospodách a teď o něm vznikl film

Když dvacetiletý David Bowie vydal 1. června 1967 debutovou studiovou desku, na níž se nacházely budoucí hity Love You Till Tuesday nebo Rubber Band, měl tak trochu pech: stejný den svého "seržanta Pepře" pustili do světa slavnější Beatles.

Bowie, na přebalu desky legračně ostříhaný klučina ve svetru ke krku, byl ale už tehdy přesvědčený, že v dalších desetiletích světu právě on nadiktuje hudební, módní i designové trendy. Ty teď shrnuje dokumentární film nazvaný David Bowie je…, který od tohoto týdne promítají české biografy.

Fanoušci v něm sice nenajdou téměř nic, co by nevěděli. Zato ostatní z koncentrace postřehů a zajímavostí pochopí, proč byl Bowie tak oblíbený. Je to jakási Bowieho encyklopedie pro nováčky i pokročilé.

Škoda jen dvou věcí: že než Bowie vloni v lednu zemřel, neposkytl autorům dokumentu rozhovor. A pak v tuzemském provedení trochu krkolomných titulků.

Hodinu a půl dlouhý snímek vznikl před třemi lety u příležitosti stejnojmenné výstavy v londýnském Viktoriině a Albertově muzeu, kterou bylo později možné vidět také v Paříži či v Berlíně.

Pestrý příběh kluka z předměstí, který se stal klíčovou osobností popkultury druhé poloviny 20. století, film rozehrává právě v kulisách exponátů z londýnské výstavy. Patří k nim obleky, obaly desek či výtečná "Bowieho periodická tabulka", která v duchu soustavy prvků zachycuje, koho všeho muzikant ovlivnil či kdo naopak ovlivnil jeho.

Bowie je jako fotbalový tým, mluví se o něm v hospodách, Dokument

Dalších 7
fotografií

Výstavou, potažmo Bowieho životem, provádí kurátoři Victoria Broackesová a Geoffrey Marsh. Ukazují, jaký vliv měl na mladého Bowieho americký "selfmademan" a rokenrolový zpěvák Little Richard. Jak Bowie v pořadu britské BBC začátkem sedmdesátých let uhranul sestřihem vlasů, make-upem a třpytivým přiléhavým kostýmem. Nebo jak v textu kosmické hymny Space Oddity bryskně reagoval na nový vědecký poznatek, že "planeta Země je modrá", nikoliv zelená ("a nic s tím neudělám").

Zajímavý vhled nabízejí kostýmní návrhy nebo různé varianty obalů Bowieho předposlední desky The Next Day. Ta nakonec jako přiznání, že člověka vždy dožene jeho minulost, citovala přebal alba Heroes ze sedmdesátých let.

Na hudebníka ve filmu vzpomínají také spolupracovníci: módní návrhář Kansai Yamamoto zmiňuje Bowieho slabost pro japonskou kulturu a popisuje, jak si hudebník oblékl Yamamotem navržené šaty − ovšem pro ženy.

"To, co udělal pro smazání propastí mezi pohlavími, je v Japonsku důležité dodnes. Je to vidět i na nárůstu přiznaných gay a lesbických párů," řekl Yamamoto před časem BBC.

Na Bowieho styl a promyšlenou vizuální stránku jeho tvorby ve filmu poukazuje také Terry O'Neill, autor fotek pro postapokalyptickou desku Diamond Dogs ze sedmdesátých let. Bowie prý tehdy svým absolutním klidem zachránil celé focení, při kterém se "ateliérový" pes doslova utrhl ze řetězu.

A pak jsou tu Bowieho fanoušci, skuteční návštěvníci londýnské výstavy, kteří se vyznávají kameře. Na otázku, co pro ně Bowie znamená, jeden odpovídá bez rozmyšlení: Bowie je jako fotbalový tým. Příznačné. O jeho deskách se v hospodě může diskutovat jako o pohárové sestavě, každý by do útoku postavil nějakou jinou. Seriózní média rozebírají, v jaké éře se Bowiemu dařilo nejlépe, bulvár řeší jeho vzhled, partnery i partnerky. A divák si v kině při poslechu písně Changes před mořem fanoušků na festivalu Glastonbury může pomyslet, jaké má štěstí, že byl u toho. Alespoň přes plátno.