La La Land: Muzikál, který možná dostane Oscara, ale minul se s dobou

Zní to jako název přeslazeného popového hitu z osmdesátých let. Filmový muzikál La La Land, který včera vstoupil do kin, však neodkazuje jen k "žvýkačkovému" popěvku. V každé jeho slabice je obsaženo i jméno místa, kde se odehrává. L. A. neboli Los Angeles je město upletené z filmových snů a tak jej ve svém nejnovějším snímku vyobrazil i režisér Damien Chazelle.

Podobně jako například nedávný horor z modelingového prostředí Neon Demon také film La La Land ukazuje "hlavní město kinematografického průmyslu" jako svět stojící v realitě pouze jednou nohou. Ta druhá vstupuje do říše fantazie a filmových obrazů, které jako by pohlcovaly skutečnost a dělaly ji větší a pompéznější, blízkou filmové magii.

Není lepšího žánru pro podobné vyobrazení Los Angeles než muzikálu. V jednoduchém příběhu, kde se potká milovník jazzu s číšnicí, která by ráda byla herečkou, se jedenatřicetiletý režisér Chazelle vyznává z lásky ke klasikám žánru a nostalgicky se upíná k jeho minulosti. Také on sám je při tom rozkročen mezi světem opulentních dobových muzikálů a všední melancholií, mnohem bližší dnešní skutečnosti než dávné hollywoodské pohádce.

Příběhem, velkolepostí, stepujícími čísly a mnoha dalšími věcmi La La Land evokuje atmosféru dob, kdy na plátně tančili Fred Astaire, Ginger Rogersová či Gene Kelly. Důmyslným výběrem barev, ale také snahou o sebereflexi připomene francouzské muzikály Jacquese Demyho ze šedesátých let Paraplíčka ze Cherbourgu či Slečinky z Rochefortu.

La La Land: muzikál, který se minul s dobou

Dalších 14
fotografií

Hned úvodní taneční scéna na ucpané mnohaproudé silnici napoví, že tentokrát se nebude tančit a zpívat v umělých studiových prostorách. Stepování i moderní parkourové triky se odehrávají přímo na kapotách troubících aut. A režisér ukazuje, že i sny obou postav − o herecké dráze, o vlastním jazzovém klubu, o soužití navěky − mohou ve skutečnosti dopadnout jinak, než jak vypadají v představách.

Režisér Chazelle na sebe upozornil soustředěným hudebním dramatem Whiplash, s novým snímkem se rozmáchl k ambicióznějšímu konceptu, mluví se o oscarovém hitu. Složitou formou vypráví jednoduchý příběh zakotvený ve čtyřech ročních obdobích − kamera, barvy i pohyb na scéně mohou diváky uhranout. Bohužel víc než samotná hudba a zpěv.

Herci Ryan Gosling i Emma Stoneová jsou chvílemi dojemní. Ale když místo vtipkování a souznění dvou duší dojde na drama a na tlumenější konverzační scény, náhle divák sleduje mizerně napsaný dialog partnerské hádky, který autor dovrší laciným symbolem v podobě čoudící spálené večeře v troubě.

Vždy když postavy hledí na neonové šipky a cedule s nápisem Východ, La La Land křečovitě využívá nemoderní filmovou řeč plnou zjevných symbolů.

Chazellův snímek chce donkichotsky smířit hollywoodské retro z dob Marlona Branda se vztahovými tématy či dlouhými záběry, které patří spíš do světa současného amerického nezávislého filmu.

Damien Chazelle vystavěl svůj film jako každý pravý muzikál na audiovizuálním zážitku a emocích. Zároveň chce tento žánr pevně zakotvený v minulosti aktualizovat a tehdy se celý koncept začne rozpadat.

V závěrečné sekvenci režisér předvede stylem i vyzněním odlišný příběh než v dosavadním průběhu filmu. Teď se tančí na jevištích a vše trochu jinak dopadne. Není to ale doklad režijní velikosti, kterou lze připsat tvůrcům, jako byl Jacques Demy, spíš jde o důkaz Chazellovy formální šikovnosti. Režisér v té finální jízdě ukazuje nereálnost a dětinskost hollywoodských příběhů. Možná jsou někdy lepší než přehnaná snaha je přechytračit.