Balet bez paliva. Film ukazuje, jakou cenu tanečník Polunin zaplatil za své osudové štěstí

Nečekanou filmovou senzací uplynulého roku se stal dokumentární film Dancer mapující osobní a uměleckou krizi fenomenálního tanečníka Sergeje Polunina. Snímek amerického režiséra Stevena Cantora se zítra v televizní premiéře objeví na kanálu HBO.

Sergej Polunin je dnes, i díky tomuto filmu, globální hvězdou, idolem mladých, svědomím "starých". Jeho příběh je obžalobou systému umělecké praxe, která není ničím jiným než smlouvou s ďáblem, již za děti často podepisují rodiče.

Sergejova matka to myslela dobře, když chtěla, aby se talentovaný syn dostal z provinčního ukrajinského Chersonu někam dál, kam se ona nikdy nedostane.

Jeho talent, píle, bohem dané dokonalé proporce a kompletní rodinné úspory mu zajistily, že mohl vystudovat Královskou baletní konzervatoř v Londýně. Zní to tak báječně, ale film si hodně všímá ceny za toto osudové štěstí. I když divák sleduje cestu k úspěchu, nepociťuje žádnou radost.

Třináctiletý Sergej zůstal v Londýně sám, aby za několik let překonal všechna rodinná očekávání a zúročil vložené investice. Ve svých devatenácti letech se stal nejmladším prvním sólistou v dějinách londýnského Královského baletu. Šel z role do role, sklízel obdiv publika i kritiků, stál na něm celý repertoár prestižní baletní scény. Fungoval jako stroj až do chvíle, než vyhořel.

Jako bezprostřední příčinu kolapsu své motivace uvádí Polunin rozvod rodičů a rozpad rodiny. Disciplína šla rázem stranou a on se stal ozdobou divokých večírků, tělo pokryl tetováním a kvůli flámování si občas ráno nedokázal vybavit, v čem že to večer vystupuje.

Tanec bez paliva

Dalších 5
fotografií

Na vlně této situace dospěl ve třiadvaceti letech k zásadnímu rozhodnutí − opustit balet. Nejenom ten Královský, ale balet jako takový. A rozhodl se, že se rozloučí stylově − veřejně a takřka rituálně − posledním tancem. Tak vznikl taneční klip na známý song Take Me To The Church irského písničkáře Andrewa Hoziera-Byrneho. Natočil jej fotograf celebrit David LaChapelle. Nehledě na to, že jde o skutečný kýč, stal se tento čtyřminutový "dance for camera" světovou senzací.

Polunin do klipu natlakoval veškerou bolest a emoce, které cítil − údajně celých devět hodin natáčení proplakal. Předvedl v něm své nejlepší technické prvky, k nimž v první řadě patří akrobatické skoky mimo osu, skoky problematizující zemskou gravitaci.

Režisér Cantor v dokumentu odvypráví Poluninův příběh s použitím všech dostupných prostředků − vytěží rodinný archiv, dobové dokumenty, záznamy inscenací, pořídí rozhovory s tanečníkovými přáteli a kolegy. Pro všechny je Serjoža obětí. Před kameru se několikrát dostanou oba rodiče, babičky, a divák je tak svědkem silných rodinných momentů.

K těm nejmrazivějším patří Poluninův návrat do Ruska. Okolnost, že tanečníkovi po ukončení angažmá neprodloužili v britském království vízum, ačkoliv tam deset let žil a jistě platil vysoké daně, zůstala nevyřčena.

V Rusku nezačal od nuly, ale v záporných číslech − v televizních talentových show. Několikrát se ve filmu Polunin snaží vysvětlit svoji situaci a názory − v těch chvílích má ­divák před sebou mladého zmateného muže, Odyssea svého osudu, dítě, které nedospělo věkem, ale šokem.

Po skončení filmu zůstává spousta otázek. Jak se mohlo stát, že tak velká prestižní scéna, jako je britský Royal Ballet, dlouho přehlížela chování a labilitu svého hlavního sólisty? Co vlastně víme o psychologii a senzitivitě tanečníků, jejichž práce je plná stresu a rizika? Co se s nimi stane, když se zraní, nebo když zestárnou? A jak je možné, že někdo může přestat milovat to, čemu obětoval tělo i duši? Kde je ten ďábel, který měl splnit svou část smlouvy?