Kateřina Šedá si v knize o brněnském Bronxu udržuje nadhled

Hledat pamětihodnosti, gurmánské speciality či místní zvláštnosti vyžití ve čtvrti, která je známou sociálně vyloučenou lokalitou, a také tam tohle všechno najít, mohla jedině umělkyně Kateřina Šedá. Laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého, která do svých davových akcí zapojuje celé vesnice nebo městské čtvrti, už vystavovala na Benátském bienále, na přehlídce Documenta v Kasselu nebo v Londýně na pozvání galerie Tate Modern. Teď vydala pětisetstránkovou publikaci zvanou Brnox − Průvodce brněnským Bronxem, na které pracovala dva roky.

Je ohromující, kolik informací, vjemů a zážitků lze vměstnat do téměř kapesního průvodce. Formátem je kniha malá, ale počet stran dává prostor − textu, fotografiím, kresbám i grafickým ilustracím. Do záhybu desek je navíc vložená mapa s vyznačenými pozoruhodnostmi.

Až do poslední stránky si průvodce udržuje vtipný nadhled, s nímž se dá vyprávět o jemných, delikátních i drsných a vulgárních věcech, aniž by autorka odsuzovala, zesměšňovala nebo naopak agitovala. Brněnský Bronx, nebo také Cejl, je čtvrtí s převažující romskou komunitou. A právě o ní se čtenář dozví nejvíc.

"Jejich dědové ještě kočovali, ale oni si neumějí koupit lístek na šalinu!" říká učitelka. "Proklínání? To je cikánská pověra, tomu nevěřte," ubezpečuje kartářka. A zaměstnanec pohřebního ústavu prohlašuje znalecky: "Romové musí projevit úctu u otevřené rakve. A čím víc křičí a brečí, tím víc se ta úcta prokáže."

Průvodce zahrnuje deset barevných tras. Bílá poukazuje na víru, místní zvyky, pověry a tradice, žlutá přináší průzkum možných gurmánských zážitků a nabídku služeb, zelená objevuje faunu a flóru a například černá je noční trasa po barech, hernách a rádoby romantických zákoutích, jakým může být i parkoviště u supermarketu.

Cejl, jenž se nachází pár kroků východně od centra Brna, se nejplastičtěji zjevuje v kapitolách nazvaných Uliční sběr. Krátké úryvky natočených, leckdy absurdních rozhovorů, které autorka vedla se stovkami lidí, připomínají aforismy: "Bojíte se pátku třináctýho?" − "To je dneska?" − "Není." − "Mě zajímá, co je dneska."

Nebo: "Nevíte, kdo by tady v lokalitě upekl vánoční cukroví?" − "Vánoce máš za půl roku." − "Já to sháním už teď." − "Ty máš rakovinu?"

Šedá se často ptá naivně a bláznivě: na oblíbený recept, na víru v duchy, na plány do budoucna. Chce slyšet přísloví nebo prosí o pár korun na dopravu. Lidé z Cejlu reagují pohotově, nečekaně, absurdně. Jejich vstřícnost si ale umělkyně získávala dlouho a těžko. Za nedůvěru zřejmě mohou výzkumníci, kteří v lokalitě často provádí sběr dat a na něž jsou místní alergičtí. Šedá se nakonec dostala i k obyvatelům domů, například s pomocí pošťačky nebo úřednice, která připravuje snoubence na svatební obřad.

Díky houževnatosti autorky, jež pracuje šestnáct hodin denně a nezná víkendy, je kniha také jedinečným sociologickým materiálem, byť nestojí na vyplněných dotaznících − kdo by se na Cejlu s něčím vyplňoval? −, nýbrž na osobních setkáních. Na stovkách rozhovorů, návštěvách ve škole, na finančním úřadě, na pohotovosti, v zastavárnách.

Po dvouleté práci umělkyně dospěla k zajímavému postřehu: Cejl podle ní není ani tak sociálně vyloučenou lokalitou nebo ghettem, ale spíš vesnicí. Lidé tu větrají peřiny v oknech, chodí ven v pantoflích, tráví čas před domy na ulici a parte vylepují na sloupy osvětlení.

Šedá proto navrhla několik objektů, které by jim zpříjemnily život: poštovní schránky na kliku − aby je nemuseli rozbíjet, když nemají klíč. Sklápěcí sedátka připevněná na fasádu − tam, kde chybí lavičky. Anebo pojízdné křeslo zhotovené jednoduchou úpravou nákupního vozíku, které občas postávají na ulici.