Reportáž: Loď na cestě do nových světů. Budova Labské filharmonie v Hamburku má senzační akustiku

Od našeho spolupracovníka v Hamburku – Připomínalo to manévry jako na summitu prezidentů. Však se také minulou středu při otevření nové budovy Labské filharmonie sešla v Hamburku německá politická elita. A tak zátarasy obkličovaly celou stavbu také při repríze zahajovacího koncertu na druhý den.

Přes dvě tisícovky návštěvníků musely být na místě již drahnou dobu před koncertem. Ještě že se všude rozlévalo víno a sekt.

Pohledy skrz velká okna z malých otevřených teras nové budovy na druhé největší město Německa jsou vzrušující, totéž se však už nedá tvrdit o vnitřním uspořádání megastavby. Do osmého patra, kde se rozkládá nástupní prostor filharmonie, vyvezou publikum 82 metrů dlouhé, zaoblené jezdící schody. S jízdou v bílém tubusu však mohou mít problém klaustrofobici.

Bílá je dominantní barvou vnitřních prostor filharmonie plných schodišť, protože velký sál se zdvihá od dvanáctého po šestnácté patro budovy.

Autoři Labské filharmonie Jacques Herzog a Pierre de Meuron, momentálně asi nejslavnější architektonická dvojice světa, se příliš nezatěžovali možnými průhledy napříč patry. Paradoxně se tak vytváří jistá intimita a překvapivá zákoutí.

Šok ovšem přichystali autoři v koncertním sále. Basilejské architektonické duo ho stvořilo pro 2100 návštěvníků, kteří obkružují pódium. To je od doby revoluční stavby Berlínské filharmonie architekta Hanse Scharouna, otevřené roku 1963, osvědčený způsob. Na rozdíl od ní ovšem tvůrci Labské filharmonie navrhli vysokou vnitřní halu, kde se diváci objevují na terasách, připomínajících nebeské chóry. Nebo také připomínají vinice, jak poznamenala recenzentka ve Frankfurter Allgemeine Zeitung. Propagační materiály uvádějí, že žádný z diváků není vzdálen víc než třicet metrů od dirigenta.

Loď na cestě do nových světů

Dalších 26
fotografií

Senzací je zdejší akustika, pod níž je podepsán specialista na zvukový design koncertních sálů Yasuhisa Toyota. Slyšet je prakticky každý tón, který se báječně nese prostorem − ostatně zahajovací koncert byl vystavěn právě na ohromení posluchačů zdejšími zvukovými maximy.

Ale stejně jako vše spojené s touto stavbou i zvuk má svá pro a proti. Objevují se názory o předimenzované akustice, která neodpovídá koncertnímu sálu, ale spíš nahrávacímu studiu.

V takovém prostředí je slyšet každá chyba hudebníků, každý rušivý šramot z publika. Otázka visící v akustickém prostoru nejdražšího koncertního sálu světa zní, jak se s takovou kvalitou vyrovná symfonická hudba v podání německých i hostujících orchestrů.

Rezidenční Labská filharmonie − Orchestr severoněmeckého rozhlasu − se také představila na zahajovacím gala. A bylo to netypické. Tolik soudobé hudby, která ten večer zazněla, neuslyší běžný návštěvník koncertů možná za celou sezonu.

Šéfdirigent Labské filharmonie Thomas Hengelbrock vytvořil hudební pasticcio, kde jedna různorodá skladba následovala druhou − napříč čtyřmi stoletími. V prvé půli tak pospojoval osm děl, ve druhé tři − od komorních skladeb až po symfonickou tečku se sbory a sólisty. Komorní skladby ovšem zaznívaly z různých pater koncertního velesálu, když hned úvodní Brittenova skladba Pan pro sólový hoboj naznačila, že i nejmenší zvukový aparát se dočká báječného vyznění.

To se potvrdilo při dvou pozdně renesančních číslech, která nadzemsky krásně zazpíval kontratenor Philippe Jaroussky za doprovodu harfy. V obou případech bylo jeho vystoupení obkrouženo symfonickými díly těžkého kalibru, jaký představují hvězdná jména autorů poválečné francouzské i německé hudby. Závěr první části večera obstarala 10. věta Messiaenovy symfonie Turangalila a dočkala se barevné plasticity, jaké Česká filharmonie při jejím nedávném uvedení v pražském Rudolfinu nedocílila.

Fakt, že je ale český první orchestr lepší než hamburské těleso, se projevil ve druhé části, kterou zahájila předehra k Wagnerovu Parsifalovi a zakončila závěrečná věta Beethovenovy Deváté se Schillerovou Ódou na radost. Ze sólistů v ní upoutal fascinující basbarytonista Bryn Terfel, ale také ostatní byli výborní, včetně slovenského tenoristy Pavola Breslika, který zaskočil za Jonase Kaufmanna. A byl to pro zpěváka výborně etablovaného v Německu těžký záskok, protože nešlo jen o Beethovena, ale také o sólo ve skladbě současné německé hudební celebrity Wolfganga Rihma.

Skladba vznikla na objednávku pro zahajovací koncert a byla napsána na paměť hamburského spisovatele velmi neortodoxních textů a stavitele varhan Hanse Hennyho Jahnna. Breslikův jemný mozartovský tenor se úspěšně snažil o maximum výrazu dosti náročné čtyřdílné skladby.

Budova Labské filharmonie, která tak zahájila svůj provoz, připomíná obrovskou loď na cestě do nových světů, i když se její stavba komplikovala, protahovala a prodražila: projekt byl představen již v červnu 2003 a z původního rozpočtu 77 milionů eur vzrostla cena na neuvěřitelných 789 milionů.

Labská filharmonie se podobně jako opera v australském Sydney nyní stala novým symbolem bohatého přístavního Hamburku. Přesto nejlepší koncertní síní na světě není. Tou stále zůstává nedostižná budova filharmonie Berlínské.