Recenze: Divadelní hra Petry Hůlové ve Studiu Hrdinů účtuje s českými elitami

Utopická situace z blízké budoucnosti: Česko se ocitlo v takové krizi, že je nutné zřídit speciální "buňky". Jejich členové pocházejí z řad intelektuální elity a v izolaci od zbytku národa mají za úkol přijít na to, kým vlastně jsme a jak se z krize národní identity a z neutěšené celospolečenské situace dostaneme ven.

Dramatická prvotina prozaičky Petry Hůlové, nazvaná Buňka číslo, přivádí na jeviště pražského Studia Hrdinů živou diskusi tří žen. Ty se v rámci jedné z takových buněk horečně pokoušejí pojmenovat podstatu problému a navrhnout řešení − času je málo, apokalypsa na spadnutí, národ s elitami ztrácí trpělivost.

Podobnou tematikou se už ve Studiu Hrdinů zabývá hra Davida Zábranského Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny: národ a izolované elity tvoří dva sobě stále vzdálenější tábory a vztah k češství se projevuje buďto až fašizujícím vlastenectvím, nebo úplným odmítáním a pohrdáním národní identitou.

Kde Zábranský hřímá, že by bylo na čase místo podobných snadných řešení začít s poctivým promýšlením vztahu k rodné zemi, Hůlová − a režiséři inscenace Jan Horák a Michal Pěchouček − přivádějí ono promýšlení na jeviště "live".

Činy už se od intelektuálů neočekávají. Kromě hlasitého přemýšlení nedělají postavy téměř nic, jen posedávají, povalují se na plážových lehátkách, houpou se.

Ivana Uhlířová coby alternativní umělkyně občas přestříkne hliněnou bustu Boženy Němcové, na které snad kdysi pracovala a kolem jejíž postavy se točí téma vztahu Čechů ke kultuře. Ten je plamenně odvrhnut jako něco, na čem identitu nelze stavět. Jsme provinční, nedovzdělaní, neschopní rozlišovat kvalitu.

Studio Hrdinů účtuje s českými elitami

Magdaléna Sidonová − lesbická vozíčkářka se známostmi v literárních kruzích − s nostalgií v očích mechanicky trhá na malé kousky kupu vaty, do které se halí jako do obláčku bezpečí, odstřižená od reality. S blaženým výrazem hovoří téměř výhradně o minulosti, uvízlá v disidentských časech a naivně důvěřující "mezinárodní spolupráci" − ať nás raději "promyslí" třeba nějaký lucemburský spisovatel, než abychom to museli udělat sami.

Trojici doplňuje agilní sexy intelektuálka z dobré rodiny, kterou hraje Bio Masha, původní profesí scénografka a také nejznámější ženská představitelka české slam poetry, tedy improvizovaného básnění na jevišti, které často připomíná rap.

Mnohé výstupy Bio Mashy − jejíž postava nemá, jak svou přemíru energie přetavit v účinnou akci, a tak se jen bezcílně pohybuje, rozcvičuje a těká − mají blízko k improvizované performanci. Její přemýšlení nad situací má často podobu rapovaného proudu asociací slov, metafor či termínů, které dohromady tvoří více či méně trefné obrazy dnešní reality.

Herečky text přesně stylizují či naopak "podehrávají" v nápodobě autentického rozbíhavého žvanění. Ironie je všudypřítomná a míří zhusta do vlastních umělecko-intelektuálních řad, k nimž se počítá jak Petra Hůlová, tak celé Studio Hrdinů − týká se izolovanosti elit, pokryteckého přístupu k uprchlíkům, hipsterského "oživování prostoru" akcemi typu Živé město, všeho (co nejstylovějšího!) nicnedělání, dobře zabezpečeného žvanění.

Vše, co jsou jednotlivé buňky schopné navrhnout, zavání bezradností, ať už je to rezignace na češtinu (protože když nebude o problému jak mluvit, zmizí) či vyvlečení blanických rytířů násilím.

Závěrečný obraz, v němž se ženy odevzdaně houpou na obřích houpačkách, zatímco jejich buňka ztrácí spojení se světem, příliš naděje v budoucnost nedává.