Kapela The xx rozfoukala vlastní mlhu, stále ale zůstává éterická

Přes všechna pravidla showbyznysu, ozkoušené struktury a hitparádové postupy jsou v hudební branži ty nejzajímavější projekty většinou alespoň trochou "líznuté" nevyzpytatelností. Takový je případ londýnských hudebníků The xx, kteří nyní vydali album nazvané I See You.

The xx na deskách debutovali před osmi lety. Tehdy coby čerstvé naděje nezávislé scény odehráli koncert v malém pražském klubu 007.

Na sklonku roku loňského už byl i na černém trhu problém několik týdnů dopředu sehnat vstupenky do "halové" kapacity Fora Karlín.

Úspěch debutové desky nazvané xx byl u kritiky nezpochybnitelný a skupina získala i Mercury Prize. Z náznaků se dalo předvídat, že zasněná, do sebe zahleděná, emotivní a zároveň odosobněná hudba The xx bude mít také široký ohlas u fanoušků a dokáže v nezávislém žánru otevřít důležité směry pro desátá léta. Stala se rovněž inspirací pro Rihannu i další popové umělce.

Rozmlžené kouzlo The xx tkvělo v detailech, z nichž tím důležitým byla i odtažitost: hudba hrála blízce, i když kdesi za mlžným oparem.

Trio The xx na první poslech nejvíc reprezentuje vzácná souhra hlasů zpívající kytaristky Romy Madley Croftové se zpívajícím baskytaristou Oliverem Simem. Přesto nejproslulejším a nejdůležitějším členem formace je osmadvacetiletý producent a "krabičkář" Jamie xx. Jeho zvukové vizionářství založené na úsporném přístupu dalo vyniknout na prvních dvou deskách The xx ojedinělé křehkosti, která stále zůstává základním "chemickým vzorcem" kapely.

Aktuální album I See You je v jeho režii ještě mnohem víc. Vůbec poprvé na desce trio překonává stigma dosavadního vlastního zvuku tím, že se do producentových rukou rozhodlo vložit sampler. Fakt, že bude ve světě The xx něco jinak, je zřejmý od prvního překvapivého zvuku úvodní skladby Dangerous − dechové linky.

Zatímco styl a strukturu písniček The xx nadále staví podobně jako dřív, celek je mnohem bohatší a košatější a také vřelejší. Někdejší mlhu rozfoukaly konkrétní zvuky i úryvky. Zřejmé je to hned z písně On Hold se samplem od zapomenutého amerického dua Hall & Oates z osmdesátých let, kde se po minutě zcela mění energie. To, že se ve světě The xx objevilo světlo, zdůrazňují i výraznější vstřícné melodie.

Inspirace v popu a r'n'b sloužila dříve The xx jako jedno z ozvláštnění vlastního, v jádru nezávislého světa. Ten už je ale dávno ustanovený a snese víc. Někdejší kočkování s líbivostí mělo v podání The xx poměrně jasné hranice, dnes se trio nebojí ani vědomé hry s kýčem a předvídatelností.

I když se The xx pořád rádi zasní, snaha neustrnout je na třetí desce oklikou dovedla k větší srozumitelnosti. Nabízí se říci k "obyčejnosti". Jenže i když jsou The xx mnohem otevřenější, ve skutečnosti zůstávají stále éteričtí. Jejich I See You je jednoduše půvabná a posluchače vtahující deska.