Green Day’s Not Dead. Do Prahy míří kapela, která se od britského punku lišila obskurním humorem

Kapela Green Day je sice považována za nejlepší světovou punkovou skupinu současnosti, ovšem s pravověrným punkem už dávno nemá nic společného. Návštěvníci jejího nedělního koncertu v pražské Tipsport areně uslyší spíš eklektický konglomerát různých stylů, v jehož pozadí je prosté a jednoduché rockové písničkářství.

Podobně jako kdysi Beatles dokázali i Green Day v průběhu posledních dvaceti let přetavit rozličné hudební podněty do svérázného rukopisu, v němž píseň je důležitější než hudební exhibice.

Slovo punk zpočátku označovalo hudební neumětely, kteří se nadšeně snažili hrát rokenrol, později představovalo programový opak hippies a na konci sedmdesátých let v Anglii symbolizovalo agresivní hudbu, která hlásala estetický, sociální a politický vzdor proti dobovým normám. Nejsilnější a také komerčně nejúspěšnější byli ale ti punkeři, kteří rychle opustili úderný styl a hledali něco, co by oslovilo širší okruh lidí, než byl relativně omezený zástup životem frustrovaných teenagerů s barevnými kohouty na hlavách.

Nejlépe se to dařilo britské skupině The Clash, která do svých rokenrolových songů úspěšně mísila skladby inspirované folkem, reggae, country, blues, rockabilly a dalšími styly.

I když se The Clash v roce 1985 rozpadli, rychle se objevila řada jejich následovníků. Mezi postpunkovou vlnou konce osmdesátých let najdeme i začátky kapely Green Day z kalifornského Berkeley.

Čtveřice, někdy redukovaná jen na trio, obdivovala sice britskou punkovou scénu, ale lišila se od ní smyslem pro obskurní, někdy až pokleslý humor. Něco podobného na americkém trhu chybělo.

Když gramofonová společnost Lookout vydala v roce 1990 debut Green Day nazvaný 39/Smooth, prodeje byly na nezávislou firmu a ani ne osmnáctileté muzikanty výjimečně dobré.

Po druhé desce Kerplunk bylo jasné, že kapela vedená sympatickým zpěvákem a kytaristou Billiem Joem Armstrongem překračuje hranice nezávislé scény, a Green Day podepsali smlouvu s Reprise Records. Nadnárodní firma s obrovským globálním potenciálem udělala v roce 1994 z jejich třetí desky Dookie světový bestseller s pěti úspěšnými singly, které se hrají dodnes. Desetimilionovému prodeji pomohli i fanoušci skupiny, kteří při jejích vystoupeních řádili tak, že kapelu dostali na první stránky bulvárního tisku.

O Green Day se od té doby tvrdí, že i když nevznikli ve vrcholném rockovém období sedmdesátých let, jsou "poslední velkou superskupinou". Jejich koncerty se v průběhu let zklidnily a Green Day začali systematicky navazovat na velké rockové show The Who, Rolling Stones nebo Queen. Poslední, z vizuálního hlediska až megalomanské turné Green Day dokonce vrcholilo velkolepým provedením slavné queenovské hymny We Are The Champions.

S přibývajícím věkem muzikantů se výrazně změnil i obsah jejich písní. V roce 2004 kapela natočila album American Idiot, které je někdy označováno za Seržanta Peppera tehdejších třicátníků, frustrovaných z konzumního a prázdného života. Green Day se při práci na desce inspirovali rockovou operou Tommy od The Who.

Vytvořili cyklus písní, které popisují osud bývalého punkera Ježíše z předměstí, prožívajícího první známky krize středního věku ve světě irácké války, blbého prezidenta, fádních supermarketů a prázdné televizní kultury. Příběh, později zpracovaný do scénické podoby jako muzikál, nemá vyústění. Je na posluchačích, jaký konec Ježíšovi přisoudí.

Deska American Idiot měla obrovský ohlas. Z poloviny jejích písní se staly světové hity. Alba se prodalo patnáct milionů kusů a po stejně úspěšném titulu 21st Century Breakdown z roku 2009 kapele narostla křídla.

Tvůrčí vrchol zažili Green Day na přelomu let 2012 a 2013, kdy jim v rychlém sledu několika týdnů vyšla pod názvy Uno, Dos a Tré tři alba za sebou. Byla to svým způsobem pocta The Clash, kteří na začátku osmdesátých let shromáždili písně na trojalbu Sandinista!.

Práce na trojalbu a následné turné Green Day byly fyzicky i psychicky vyčerpávající a kapela celosvětovou pouť nedokončila. Billie Joe Armstrong se zhroutil a musel absolvovat léčení ze závislosti na alkoholu a prášcích. Na scénu se Green Day vrátili teprve loni, když vydali novou desku Revolution Radio.

I když jsou dnešní Green Day vážnější než kdysi, smysl pro humor je neopouští. Bizarní specialitou jejich kariéry jsou například nahrávky pod jinými jmény. Spolu s přáteli vydali většinou sobě a nejbližšímu okolí pro radost snímky pod pseudonymy Pinhead Gunpowder, The Frustrators, The Network nebo v poslední době The Boo. Pod názvem Foxboro Hot Tubs jim dokonce vyšlo komerčně úspěšné album, které se v roce 2008 dostalo do několika světových žebříčků.

V nejbližší době budou Green Day slavit třicet let existence. Za tu dobu se stali vzorem stovkám kapel po celém světě, které se podobným způsobem snaží vyvážit rockovou energii, atraktivní melodie a také "message" neboli poselství.