Když se basista Jan Martiník prvně podíval na text kantáty Bohuslava Martinů Epos o Gilgamešovi, byl lehce vyveden z míry. "Přemýšlel jsem, co se tím básník snažil říci," vypráví. Což je u Martiníka, českého operního pěvce, jenž momentálně nejvíc času tráví v Berlíně jako člen tamní Staatsoper Unter den Linden, běžné. "Není nic horšího než cosi zpívat a netušit, co to znamená," podotýká.

Martiník se proto vrátil až k předloze, původnímu starobabylonskému eposu o válečníkovi, který cestuje světem a hledá tajemství věčného života. Když Martiník dočetl, byl jako vyměněný. "Uvědomil jsem si, jak nesmírně hluboký je to příběh o životě a smrti, o hledání odpovědí na věčné otázky lidstva," líčí. "O to těžší bude srozumitelně jej zprostředkovat publiku."

Martiník naráží na koncerty, které ho od středy do pátku čekají s Českou filharmonií v Dvořákově síni Rudolfina. Provedení Eposu o Gilgamešovi, díla pro vypravěče, sóla, sbor a orchestr, se tu Martiník zúčastní s dalšími špičkovými interprety − britskou sopranistkou Lucy Croweovou, anglickým tenoristou Andrewem Staplesem a australským barytonistou Derekem Weltonem. Role vypravěče se ujme britský herec a režisér Simon Callow.

Všechny účinkující si vybral šéfdirigent filharmonie Jiří Bělohlávek, jenž se však provedení ze zdravotních důvodů nezúčastní − nahradí ho hostující dirigent Manfred Honeck. Tomu bude sekundovat Pražský filharmonický sbor, patrně nejlepší pěvecké těleso v zemi.

Při koncertech se opřou o kritické vydání partitury, které připravil Institut Bohuslava Martinů. Stejně to roku 2014 udělala Filharmonie Brno, když Gilgameše uvedla rovněž v angličtině.

"Usilovali jsme o to, abychom Epos o Gilgamešovi zařadili do stejné sezony jako Filharmonie Brno, ale protože jsme měli nabitý nahrávací program, nepodařilo se," vysvětluje ředitel České filharmonie David Mareček.

Ten epos označuje za stěžejní. "Ovlivnil celou naši kulturu včetně Bible. Gilgameš Bohuslava Martinů je jedním z jeho nejzajímavějších děl a navzdory své tonální povaze patří k nejpozoruhodnějším oratoriím 20. století," míní Mareček.

Ani sám skladatel, jehož Epos o Gilgamešovi měl světovou premiéru v roce 1958, krátce před autorovým úmrtím, nedokázal říct, zda jde o kantátu, či oratorium. "Je to zkrátka epos," pravil prý Martinů. Také na pódiu si představoval jakýsi hybrid: napůl koncertní provedení, napůl inscenaci. Pěvcům Martinů předepsal jen minimální instrukce, jak se na jevišti mají pohybovat.

To se částečně vymstilo roku 2014 v Brně, kde se vypravěč naučil svůj part zpaměti a mohl se tak volně pohybovat po scéně, kdežto pěvci stáli s notami v ruce.

Pódium pražského Rudolfina je pro pohyb příliš těsné, Epos o Gilgamešovi se tu tak dočká čistě koncertní podoby.

Česká filharmonie provedení Eposu o Gilgamešovi natočí pro vydavatelství Supraphon na klasické CD. "Jiří Bělohlávek se z uvedení omluvil v listopadu, neměli jsme tedy příliš času hledat náhradu," říká ředitel filharmoniků Mareček, který je rád, že se Bělohlávkovy úlohy ujal dirigent Honeck.

"Hledali jsme jiného špičkového dirigenta se vztahem k české hudbě," dodává Mareček a podotýká, že Honeck kvůli přípravám obětoval svůj poslední volný týden v zimní sezoně.

Jan Martiník může být, podobně jako ostatní sólisté, relativně v klidu − nejtěžší úlohu má v Eposu o Gilgamešovi sbor. To však neumenšuje Martiníkovu pracnou přípravu ani zkušenosti, které na pódium přináší.

A co se týče smyslu díla samotného, Martiník podotýká, že alespoň na jednu z otázek možná odpověď našel. "Gilgameš se ptá, zda lze nějakým způsobem dosáhnout nesmrtelnosti. Při přípravách jsem narazil na pozoruhodnou odpověď: jedním z důkazů nesmrtelnosti je přece fakt, že po čtyřech tisících letech si tento příběh stále vyprávíme," říká.