Chceme čistý vzduch

Hesla "Chceme čistý vzduch" nebo "Nechte nás dýchat" byla na počátku sametové revoluce. Lidé v listopadu 1989 v Teplicích sundali roušky a řekli komunistické vládě, co si myslí o životě se zákazem větrání a viditelností na pár metrů. Na to by ani dnes politici v krajích a městech, kde panuje smogová situace, neměli zapomínat. Bohužel úsilí těch, kteří před 28 lety tato hesla volali, se už poněkud vyčerpává. Přes jasné a nepopiratelné zlepšení životního prostředí v 90. letech od počátku tisíciletí úsilí o dýchatelnější republiku uvadá. A je jen otázkou času, co v Česku zahaleném smogem přijde dříve: Odvážní politici, kteří přesvědčí společnost o chytré regulaci, aby se mohla znovu nadechnout? Nebo to opět necháme na naštvaném davu?

Ač je zjevné, že správná odpověď je ta první možnost, příklady z posledního čtvrtstoletí ukazují, že dav je někdy možná i racionálnější než politici s celým týmem byrokratů a expertů. Dobrým příkladem je Praha v listopadovém smogu z roku 1996. Z nabízejících se rychlých řešení tehdy politici správně zvolili omezení dopravy. A tak se tehdejší vedení města rozhodlo, že jednu listopadovou středu prostě auta do centra města nevjedou. Problémem nebyl ani tak samotný zákaz. Ale ten šlendrián, s jakým to pražští radní provedli. Místo zlepšení vzduchu v Praze dosáhli opaku, protože neinformovaní Pražané a Středočeši nasedli do aut, pak uvázli v kolonách a zamořili exhaláty okrajové čtvrti měst. Posílená povrchová veřejná doprava samozřejmě uvázla v kolonách taky. Tak takto prosím ne.