Reportáž: Festival Sundance vydělává peníze městu v USA, na oplátku je veřejná doprava zdarma

Od našeho zpravodaje v USA – Na lyže, nebo na Sundance? ptá se řidička na letišti v Salt Lake City, když vůz s náhonem na všechna čtyři kola vyjíždí do městečka Park City, vzdáleného necelých 40 minut jízdy. A během letošního ročníku festivalu Sundance, první důležité mezinárodní filmové přehlídky roku, to byla těžká volba.

Park City, ležící v nadmořské výšce přes 2100 metrů, se od 19. ledna na deset dní proměnilo v ráj lyžařů i milovníků filmu. Ti první si užívali prázdné sjezdovky, neboť většina návštěvníků města stála fronty jinde − v obřích vyhřívaných stanech před jednotlivými kiny.

"Sundance si stále zachovává něco, co lze těžko popsat v kostce, jakéhosi magického ducha nezávislosti," říká HN jeden z hlavních festivalových dramaturgů John Nein.

S podobnou vizí podporovat nezávislou tvorbu herec Robert Redford koupil kdysi pozemek v nedalekém kaňonu a přeměnil ho na Sundance Institut, z jehož aktivit v 80. letech vznikl i festival Sundance.

Dnes už ve zdejších horách asi divák nepotká pumu, ale zahlédnout z okénka vozu cestou do kina losa není žádnou vzácností.

"Každý má jinou představu, co nezávislost znamená," popisuje dále Nein. "A na Sundance mám opravdu rád, že každý tady může uplatnit tu svou." A nezávislost se tu skloňuje nejen v souvislosti s filmy, ale i s ekologií.

Letos se jí věnovala samostatná sekce filmů nazvaná Nové klima. A celé sedmitisícové město dlouhodobě klade důraz na ekologii svým plánem pohánět do roku 2022 všechny městské operace a do roku 2032 celou místní komunitu obnovitelnými zdroji energie, o němž na úvod zahajovacího filmu I Don't Feel at Home in This World Anymore náruživě pohovořil starosta Park City.

"Festival vydělává peníze, a na oplátku je například veřejná doprava zdarma," popisuje další z hotelových řidičů, jak místní komunita funguje. Festival přinese každoročně do kasy státu Utah kolem 143 milionů dolarů, a tohle je jeden z efektů "na oplátku".

Americko-český pláč ze Sýrie, Tanec Nezávislosti, Ať jsou naše hlasy slyšet

Další 2
fotografie

Kinosály malého, leč rozložitého horského městečka jsou od sebe poměrně vzdálené, a tak právě autobusy i hotelová auta slouží uprostřed komplikované dopravní situace jako specifické sociální pojítko mezi návštěvníky Sundance, lyžaři i místními.

A jestli má Sundance jedno na první pohled viditelné specifikum, tak je to pospolitost. "Domorodci" se ptají na nové filmy, které sami touží vidět. "Jaký byl ten film s Jeremym Rennerem?" zajímá se jeden z řidičů o zdařilý režijní debut Wind River uznávaného scenáristy Taylora Sheridana, autora scénáře ke snímku Hell or High Water, který právě získal tři oscarové nominace. "Těším se na něj, natáčel se tady, Rennera jsem vozil po okolí," hovoří o hvězdě známé i z hollywoodských velkofilmů jako Avengers.

Majitelé lístků tu čekají v jedné obrovské frontě ve stanu před kinem, bez ohledu na typ akreditace. Jak rozdílné od nejvýznamnějšího festivalu světa v Cannes, kde jen novináři stojí ve čtyřech frontách podle důležitosti. A kde je na premiéře smoking povinností.

Zato režisér vítězného snímku letošní soutěže amerických hraných filmů Macon Blair uvedl příznačně svůj debut I Don't Feel at Home in This World Anymore ve flanelové košili a kšiltovce.

Sundance se z malé akce, kde se v roce 1985 promítalo ve dvou kinech 86 snímků, proměnil ve festival, který necelou dvoustovku uvedených titulů z celého světa pečlivě vybírá takřka ze 14 tisíc přihlášených filmů. Ale stále zůstává prostorem, kde se kromě příštích vítězů Oscarů či Zlatých glóbů hledají především budoucí velká jména kinematografie.

"Film Furiant zosobňoval ústřední filozofii Sundance, což je objevování nových talentů, a krátké filmy jsou nejlepší platformou, kde toto objevování začít," komentuje dramaturg John Nein loňský úspěch českého snímku Ondřeje Hudečka, který zde vyhrál cenu za režii. "Jezdím skoro každý rok na festival do Karlových Varů, sleduji tam krátké filmy, a je to fantastický způsob, jak narazit na něco čerstvého."

Právě krátkometrážní forma podle Neina umožňuje najít budoucí hvězdy, neboť při ní tvůrci nenaráží na žádné komerční mantinely. "Furiant je skvělý případ zrodu talentu, který bychom rádi v budoucnu sledovali," dodává Nein a ilustruje, jak takový počátek hvězdné dráhy může vypadat.

"Autor La La Landu Damien Chazelle se svým krátkým filmem též začínal na Sundance," hovořil o jedné z největších letošních hvězd Nein jen pár dní předtím, než muzikál La La Land získal rekordních 14 nominací na Oscara. "Chazelle je příklad filmaře, který umí pracovat na různých úrovních, s různými rozpočty a za La La Land nyní získal sedm Zlatých glóbů."

Nein naráží i na fakt, že hranice mezi Hollywoodem a nezávislou scénou jsou už od 90. let poměrně rozmlžené. Tvůrci, kteří na Sundance slavili úspěchy s prvními snímky − jako například Quentin Tarantino, jehož Gauneři letos slaví 25 let −, nyní točí pro odnože hollywoodských studií. "Mnoho filmařů si udrželo své nezávislé postupy a rozvinulo je ve snímcích s většími rozpočty, takové jsou třeba filmy bratří Coenových," rozvádí myšlenku Nein.

Tak by klidně mohla vypadat i kariéra debutujícího autora vítězného amerického snímku I Don't Feel at Home in This World Anymore Macona Blaira. Ten natočil krimikomedii právě v duchu filmů bratří Coenových a vedle černohumorně pojatého násilí a plejády bizarních postav do ní vtělil i zprávu o současné realitě. "Krásným způsobem ukazuje, jak hledět na svět nacházející se v nejisté době," komentuje dopad filmu Nein.

A letošní ročník Sundance, nesoucí se ve stínu inaugurace a prvních činů nového amerického prezidenta, jako by ještě důrazněji ztělesňoval hlavní myšlenku akce − vytvářet prostor pro nezávislé, alternativní hlasy. O Trumpovi se tu záměrně jmenovitě příliš nemluvilo, ale stejně jej či obav z jeho politiky bylo všude plno. Od protestního pochodu přes témata nejvýraznějších filmů až po proslovy tvůrců na úvod jejich filmů či při přebírání cen.

Největší letošní filmová překvapení − ať už uhrančivé společenské drama Mudbound o bělošské a černošské rodině v Mississippi 40. let či originální romantická komedie s netradičním pákistánským hrdinou The Big Sick − mají velkou šanci promluvit za rok do udílení Oscarů či Zlatých glóbů. Ale také z nich přirozeně, leč naléhavě zní jasné poselství.

V jediné větě jej vyslovil režisér dalšího oceněného filmu, mexického dramatu o zapovězené homosexuální lásce I Dream in Another Language Ernesto Contreras, když hovořil o potřebě tolerance a přijetí toho, co je odlišné. "Ať jsou naše hlasy slyšet," uzavřel Contreras svou děkovnou řeč. A jako by shrnul pocity všech návštěvníků této vysokohorské "kulturní bubliny", v níž se rodí budoucnost (nejen) amerického filmu.