Film Jackie hledí do tváře smutku. Zachycuje dny po smrti prezidenta Kennedyho očima jeho ženy

Z Bílého domu chtěla učinit hrad Camelot a ze sebe a manžela mytickou šlechtu. Jako by však až atentát na jejího muže, prezidenta Johna F. Kennedyho, udělal z Jacqueline Kennedyové opravdový symbol, ztělesnění smutku promlouvající k celému národu. Chilský režisér Pablo Larraín se v hraném filmu Jackie, který dnes vstupuje do kin, tomu smutku podíval do tváře.

Ta tvář ve filmu patří Natalii Portmanové, která za roli získala nominaci na Oscara. A kamera na ni takřka neustále hledí velmi zblízka. Tak jako tíživý zvukový podkres filmu mnohdy stojí na pouhých dvou hlubokých tónech, i osobnost ústřední postavy se zmítá mezi dvěma polohami.

V jedné z nich hovoří "nejslavnější vdova světa" pouhých několik dní po smrti manžela s novinářem časopisu Life. Pečlivě volí slova a ta, která se nehodí, zakáže publikovat. Tato "mediální" Jackie nekouří a trvá na tom, že bude se svými dětmi kráčet v pohřebním průvodu přímo za rakví celých osm městských bloků. S vidinou, že ceremoniál má mít podobně symbolickou hodnotu, jako když se pochodovalo s rakví zastřeleného prezidenta Abrahama Lincolna.

Ta druhá Jackie kouří v posteli jednu cigaretu za druhou, rozechvělýma rukama ze sebe sundává zakrvácený růžový kostým od Coco Chanel a bloudí rozlehlými prostory Bílého domu, který bude muset brzy opustit. A přitom střídá vodku s vínem v podobném tempu, v jakém polyká tabletky vyrovnané na stole.

Atentát na mýtus

Dalších 6
fotografií

Ve svém prvním anglickojazyčném filmu režisér Larraín pokračuje v portrétování zlomových okamžiků dějin, jímž se proslavil. Ve starších snímcích Post Mortem či No pohlížel na počátek a konec Pinochetovy diktatury v rodné zemi z perspektivy jednotlivce. Nyní se ve filmu Jackie soustřeďuje především na jedinou osobu. Na to, jak se tragický zlom v dějinách i soukromém životě vepsaly do tváře tehdejší americké první dámy.

Film Jackie není tradiční životopis, jde o zachycení pouze několika dní po smrti prezidenta Kennedyho a o portrétování stavu mysli, v níž se první dáma pere s matkou dvou dětí a potlačovaná hysterie zápasí s prostým lidským smutkem. Snímek pojednává o touze kontrolovat vše − od organizace pohřbu přes vytváření veřejného obrazu v médiích až po proměnu Bílého domu v národní památku − a o tom, jak se tato kontrola nevyhnutelně rozpadá.

"Bůh se nezajímá o příběhy, ale o pravdu," říká Kennedyové kněz v rozhovoru, jenž je pravým opakem toho, který odcházející první dáma vede s novinářem. A tento střet příběhu s pravdou se občas ve snímku, snažícím se spíš mýty bořit než stavět, vyjevuje až příliš návodně.

Pablo Larraín ve svých dílech rád zpochybňuje povahu filmových a mediálních obrazů. Do snímku Jackie zakomponoval záběry z televizního dokumentu o Bílém domě, který na popud Kennedyové vznikl dva roky před atentátem na jejího manžela. Do skutečných, víc než padesát let starých černobílých záběrů režisér zakomponoval herečku Portmanovou coby filmovou Jackie a hranými sekvencemi rekonstruoval zákulisí natáčení původního dokumentu.

Pomocí podobných filmařských technik snímek Jackie mezi řádky vypráví o tom, že vše, včetně lidských životů, může být mediálním produktem. Tak jako se v režisérově dramatu nazvaném No prodával chilským voličům dosud neznámý produkt − demokracie −, v Jackie se divákům prodává dvojí život první dámy a čerstvé vdovy. A to patří k největším přednostem filmu.

I přes místy až příliš velkolepé herectví Portmanové a lehkou pachuť doslovnosti je v záplavě jímavých životopisných dramat osvěžující vidět film, jenž chce hledět i pod povrch. Larraín se scenáristou Noahem Oppenheimem v těch nejlepších okamžicích svého snímku zachytili, co se děje těsně před tím, než se mytický hrad Camelot rozplyne a než se z prezidenta Kennedyho stane jen další portrét na zdi Bílého domu.