Kapela Jablkoň natočila desku silných písní, bezchybnou zpěvačku Puttnerovou nic nevykolejí

Za to, že pražská skupina Jablkoň existuje ještě čtyřicet let po svém založení, může český trh práce. Kapelník, zpěvák a kytarista Michal Němec chtěl skončit s muzikou už někdy před patnácti roky, když mu táhlo na padesát. Věčný kolotoč koncertů ho unavoval a se členy Jablkoně tehdy uvažovali, kam se vůbec pustí dál.

"Už jsem si hledal zaměstnání. Pak jsem ale zjistil, že jsem ve svém věku nezaměstnatelný," říká Němec, který s Jablkoní nyní vydal už své osmnácté album nazvané Vykolejená. Desku jednoduchých, ale silných písniček, v nichž kromě Němce zpívá skoro o dvě generace mladší Marie Puttnerová, jejíž bezchybný hlas nic nevykolejí. "Nezná manýry, působí přirozeně," charakterizuje ji Němec.

Tak technicky i výrazově suverénní zpěvačka se na české písničkářské scéně od dob už třináct let zesnulé Zuzany Navarové ještě neobjevila. Svým způsobem jde o reinkarnaci, i když Puttnerová zpívá jinak. Ale respekt, jaký si hlasem zajistí, je velmi podobný tomu, jejž si vybudovala právě Navarová.

Michal Němec − poslední ze tří zakladatelů Jablkoně, v níž od roku 1977 vystupoval s perkusistou Ivanem Podobským a kytaristou Ingo Bellmannem − prožívá možná i díky hlasu Puttnerové obrození. Dokonce ten kdysi z muziky unavený muž teď říká, že má pocit, jako by všechnu hudbu ještě nenapsal.

Marie Puttnerová zpívá v Jablkoni čtvrtým rokem a s Němcem už jedno album − v němž měla rovněž hlavní ženskou roli jako teď na Vykolejené − nahrála pod názvem Půljablkoň. Ovšem s Jablkoní si občas zazpívala už v dětství jako sboristka souboru Skřivánek z jihomoravských Židlochovic.

Pak ale vyrostla a jednoho dne se přestěhovala do Prahy. Zvedla telefon a zavolala Michalu Němcovi. "Oslovila mě, kde by se mohla uplatnit. Byla to shoda okolností. Právě zemřel Ingo Bellmann a my jsme pořádali večírek z jeho písniček, tak jsem řekl Marušce, jestli nechce Ingovy písničky zazpívat," vzpomíná Němec na Puttnerové záskok za tehdejší členku Jablkoně Annu Duchaňovou, jinak činoherní herečku.

Duchaňová přestávala mít na vystupování s Jablkoní čas kvůli divadelnímu angažmá. A tak ji Puttnerová v kapele vystřídala nastálo. "Pak mě napadlo udělat Půljablkoň," říká Němec o rozhodnutí jezdit kromě Jablkoně na koncerty také jen ve dvou: on a Puttnerová.

"Vezmu kytaru na záda, sednu do vlaku třeba na severní Moravu a nemusím se trmácet po dálnicích. Je to, jako když jsme kdysi začínali s Jablkoní. Žádná hora nástrojů, žádná aparatura," vysvětluje praktičnost Půljablkoně s tím, že posluchač může jít jednou na pětičlennou Jablkoň a jindy na "poloviční verzi", aniž by slyšel tentýž repertoár.

"Vždy je to jiný koncert. Obě sestavy hrají jen několik společných písniček, ale ty dostanou odlišný výraz. A mně se s Půljablkoní i jinak hraje, jako doma v křesle. Přitom nechci tvrdit, že by jedno bylo horší a druhé lepší. Je to pouze jiné," říká Němec, který si už v minulosti pohrával s modifikacemi své kapely. Existovala také Malá lesní Jablkoň či Velká polní.

"Základní úvaha tehdy byla v tom, že existuje spousta muzikantů, kteří hrají různou hudbu v několika kapelách. Ale my jsme to v Jablkoni otočili: jsme jedna kapela, která dělá různé hudby," vysvětluje Němec s nadsázkou to rozvětvení názvů, které ale mátlo publikum.

Historie Jablkoně je však především spojena se dvěma výrazně rozdílnými pojetími hudby. Zakladatelské trio hrálo dvacet let často zběsile "vřískající" ničemu nepodobné instrumentálky, s nimiž také v devadesátých letech udělalo terno v zahraničí. Jablkoň tam odehrála hodně přes tisíc koncertů a kromě Evropy se vypravila i do Severní Ameriky či Afriky. Na jednom italském festivalu, kde každý den vystupovala pouze jediná kapela, na Jablkoň přišlo třicet tisíc lidí. Dodnes nevysvětlitelný úkaz.

"Hráli jsme deset let takřka výhradně v zahraničí. Pak jsme ale změnili repertoár na písně a ty by lidi venku nezajímaly," vrací se Němec k přerodu Jablkoně, který začal kolem roku 1997, kdy kapela vydala album s jednoznačným názvem Písničky.

Také tuzemské publikum obdivující originalitu instrumentální Jablkoně překvapila radikální až duchovní změna, kterou lídr kapely o mnoho let později pojmenoval názvem další, tentokrát své sólové desky, nahrané ovšem s Jablkoní: Sentimentální Němec.

Šéf Jablkoně říká, že má rád mollové písně a sentimentu se nebrání, vadí mu jen přehnaný patos. A tomu se vyhýbá i na nové desce Vykolejená. Typické je pro ni to, co pro jiné předchozí písničkové desky Jablkoně: jako kdyby se autor hudby Němec trápil ve škole nad písemkou a opisoval od celé třídy. A tak v lavici před ním nejspíš seděl Tom Waits. Třeba srdceryvný valčík s funerálním harmoniem Obědvám s tebou by tento americký písničkář musel Němcovi závidět.

Jenže na albu Vykolejená se pohybujeme v oblasti "městského folkloru", folkového písničkářství, které je nekončícím procesem kontinuálního navazování jednoho stylu či autora na druhého. Každá dobrá folková písnička je dnes svým způsobem kolektivním dílem, byť ji napsal jediný člověk.

Na metodě vzniku Vykolejené tedy nezáleží. Jako u písemky. Důležitý je výsledek. Ze sentimentu tedy za jedna.