Pořád žijeme v době měděné, věří výtvarník Kintera. Nové rostlinné druhy vytvořil z kabelů a drátů

Stále žijeme v době měděné a umělec Krištof Kintera o tom má rozsáhlý důkazní materiál. Ve druhé polovině března jej představí nejprve italskému publiku velkou výstavou v muzeu umění Maramotti ve městě Reggio Emilia. Na podzim pak instalaci, nazvanou Postnaturalia, ukáže v rámci své přehlídky také v pražské Galerii Rudolfinum.

Umělec, který si získal evropské renomé technicky dokonalými sochami glosujícími moderní život, už dlouho pracoval s kabely. Pomocí nich napájel energií pohyblivé sochy − Mluviče, kteří tloukli hlavou do zdi, havrana, krákorajícího z větve reklamní slogany, čerta třískajícího do bubnu v rytmu rádiového vysílání anebo třeba bruselskou Entropu, na níž spolupracoval s Davidem Černým.

Teprve nedávno ale Kinteru napadlo použít kabely jako tvárnou hmotu − vytrhal je ze spotřebičů a vysvlékl z bužírky. Uvědomil si, že tím obnažil mízu západní společnosti. "Pořád žijeme v době měděné, měď je pro nás nepostradatelná. Bez ní by neproudila nejen elektrická energie, ale ani informace. Je to fatální surovina," říká Kintera, kterému pod rukama začaly z měděných vlásečnic "vyrůstat" nové biologické druhy.

"Po celém světě jsou nataženy kabely, které nápadně připomínají kořenové systémy bylin," vysvětluje umělec, jenž se pustil do ohledávání tenké hranice mezi technologiemi a přírodou.

Tak vznikla Postnaturalia, "rostlinný" porost, pětadvacet metrů dlouhý a dvanáct metrů široký koberec osázený více než dvaceti druhy pseudorostlin. "Jsou to hybridní byliny z elektronických odpadů a technických zbytků," popisuje Kintera, podle kterého je to celé míněné jako apokalyptická vize přírody − jak by vypadala, kdyby se vyvíjela ze zbytků lidské civilizace.

Doba měděná

Dalších 6
fotografií

Součástí italské výstavy se stane také umělecká laboratoř, která bude celkem věrně kopírovat Kinterův pražský ateliér, jak vypadal během příprav Postnaturalie. Bude tu připraveno mnoho odpadového materiálu, herbářové listy nových rostlin a také návodná videa ukazující, jak kabelové rostliny vznikaly.

Návštěvníci si vyzkouší něco "vypěstovat", včetně odlévání částí do forem. Zažijí prý při tom i autentický technický "smrad" a hudbu, kterou Kintera se svými spolupracovníky v ateliéru poslouchá.

Stovky a tisíce kabelů tvořící Postnaturalii však budou pouze ohebným materiálem, žádný Kintera nezapojí "do šťávy", aby instalaci rozpohyboval, jak jsou na to diváci jeho výstav zvyklí. "Zavrhl jsem pohyblivost, protože jsem nechtěl, aby to bylo prvoplánově efektní. Jsou to sochy, není potřeba přidávat nějaká média," říká důrazně, ale nakonec připustí, že něco se na výstavě přece bude dít: "Proměňovat se bude světelná situace," prozrazuje.

Kinterova výstava má rezonovat také s minulostí budovy italského muzea. Stavba z počátku padesátých let původně sloužila jako továrna módní značky Max Mara a místnost, ve které se usídlí Kinterova laboratoř, byla vzorkovnou, navrhovaly se tam látky.

Když se pak v roce 2003 Max Mara stěhovala do většího, nechal její zakladatel Achille Maramotti budovu adaptovat pro výstavní účely a zejména jako sídlo jeho velké sbírky umění. Právě do ní nejprve přibyla jedna Kinterova socha, když se současný majitel sbírky Luigi Maramotti s Kinterovou tvorbou seznámil na výstavě v Basileji v roce 2014. Letos sbírku rozšíří ještě Postnaturalia. Stejnojmenná výstava začne 19. března.

Krištof Kintera, který kromě Prahy nejčastěji vystavuje v Belgii, Německu a v Nizozemsku, se tím dostává také k jihoevropskému publiku. Třiačtyřicetiletý umělec byl třikrát finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Vedle kinetických soch a Entropy se proslavil také jako autor dvou pietních památníků v Praze.

Pod Nuselským mostem instaloval pouliční lampu, jejíž lucerna je obrácená vzhůru k nebi. Dílo nazvané Z vlastního rozhodnutí je vzpomínkou na zhruba tři stovky sebevrahů, kteří na tomto místě ukončili svůj život. Také druhý památník je lampa: na nábřeží Kapitána Jaroše nechal Kintera připevnit na stožár veřejného osvětlení jízdní kolo na památku propagátora městské cyklistiky Jana Bouchala, kterého na přilehlé křižovatce srazilo v roce 2006 z kola auto a on zemřel. Památník, který byl zaplacen z veřejné sbírky, je postříbřen plátkovým palladiem a při větru se mohou lampa i bicykl otáčet jako korouhev.