Mladý český jazz stále žije. Kapela Vertigo hraje hudbu romantickou i syrovou, funguje demokraticky

Té vlně se říkalo mladý český jazz a kapela z ní přežila jediná. Naštěstí ta nejlepší. Tuzemské sexteto Vertigo, které nedávno vydalo nové album a letos slaví patnácté výročí, asi nejpřesněji vystihuje překotnou dobu a tvořivost, jaká se okolo roku 2000 objevila na české jazzové scéně.

Do klubů tehdy pronikla generace muzikantů nezatížených už ani osmdesátými lety. Vzory si hledali v zahraničí, jezdili za nimi studovat. Skládali vlastní muziku, jež v případě Vertiga měla blízko ke komorní vážné hudbě. Silné názory si obhájili ve střetech se zastánci tradičního jazzu. A neuhnuli ani před provozovateli turistických jazzových klubů, kteří kleli, že při soustředěné hudbě Vertiga servírky nemohou roznášet jídlo a bar nemá útratu.

"Tehdy to začínající muzikanti měli lehčí, nebyl takový ekonomický tlak," vzpomíná saxofonista Marcel Bárta, kolem něhož Vertigo vzniklo z mladých studentů jazzového oboru Ježkovy konzervatoře v Praze. "Podnájem se dal sehnat za tisícovku na měsíc. Jen honoráře za hraní v klubech byly podobné jako dnes."

Začátky Vertiga, tehdy ještě kvinteta, jsou spojené s dvěma pražskými adresami: byty v ulici Michalská, kde se "dělaly poslechovky a mejdany", a ve Francouzské. Tam třeba Vertigo zažilo jazykové nedorozumění, kdy klavírista Vojtěch Procházka volá bubeníkovi Danovi Šoltisovi a ptá se, jestli jsou ve zkušebně klávesy. "Nesu klávesy," odpovídá Šoltis, ale žádné nedonese. A na místě slovenský bubeník českému klavíristovi vyhubuje: "Vždyť som hovoril, že nie sú klávesy!"

Za těch patnáct let se členům Vertiga narodilo sedm dětí a natočili dvaapadesát písní. V repertoáru nevydržela ani jedna. Vertigu nikdy nešlo o to, která melodie je silnější, vždy dělalo hudbu tady a teď. Nezajímal ho tradiční jazzový model, kdy se muzikanti střídají v sólech a improvizují přes daný rytmus.

Vertigo razilo cestu kolektivní improvizace, dlouhých ploch, při nichž se projevuje každý a reaguje na ostatní. Jak se členové skupiny vyvíjeli hráčsky, měnil se také jejich rukopis. "Vždy jsme byli demokracie také v tom smyslu, že Vertigo nemá kapelníka. Každý si kapelničí svoji vlastní skladbu," poznamenává saxofonista Bárta.

Alespoň u prvních dvou desek se však dalo hovořit o vlivech. Vertigo například přitahovala tvorba vydávaná mnichovskou firmou ECM, kde zejména skandinávští muzikanti natáčeli komorní, výrazově "zasněná" alba.

Tato doba skončila, když několik členů Vertiga vyrazilo do zahraničí: bubeník Šoltis, kontrabasista Rastislav Uhrík a trumpetista Oskar Török začali studovat v polských Katovicích. A někdy okolo roku 2008 mohl člověk v Paříži sednout do metra a pro změnu narazit na klavíristu Procházku začteného do svazku antické filozofie.

Procházka v Paříži prakticky nehrál. Prosadit se na tamní jazzové scéně vyžadovalo úsilí, na které nezbyl čas. V podstatě přejížděl z bytu na konzervatoř a zase zpět. Nejdříve na předměstí, pak už do židovské čtvrti na kolej. Za tenkými zdmi neustále někdo cvičil, vzadu padesátkrát denně drnčel vlak.

Ve francouzské metropoli se Procházka zdokonalil jako aranžér i skladatel. Absolvoval kurz indické hudby, které se dnes věnuje přímo s indickými muzikanty. A především v sobě objevil "divočejší" pohled na hudbu. Začal hrát spontánně, přímočaře. Jistý čas odmítal komponovat a usednout za jiný než preparovaný klavír.

Dodnes chodívá doprovázet němé filmy do pražského kina Ponrepo. A vrcholem současných koncertů Vertiga bývá jeho skladba Vánoce v blázinci věnovaná básníkovi Ivanu Blatnému. Při ní se Procházka několik minut "zenově" soustředí před klavírem, aby pak ze sebe vyrval syrovou improvizaci plnou impulzivních disonancí, klastrů not, bušení do nástroje a vůbec všeho, co se mu právě honí hlavou. Publikum ztichne a ani nedutá.

Už předtím, než Procházka vyrazil studovat nejprve do Paříže a později do Norska, mohl člověk přijít na koncert Vertiga třeba do pražského klubu U Staré paní a s kapelou na pódiu spatřit písničkářku Lenku Dusilovou. Zůstalo však jen u hostování. A do Vertiga nakonec vstoupil jiný prvek: jednou po koncertě přišla zpívající violoncellistka Dorota Barová a prohlásila, že by kapelu ráda pozvala na desku svého dua Tara Fuki.

Barová sice jazz poslouchala, zázemí však měla v brněnské alternativní scéně. Byla zvyklá hrát jinak. "Několik prvních nocí jsem doslova prořvala do polštáře, že tohle nezvládnu," vzpomínala Barová na první koncerty s Vertigem, které jejímu violoncellu a především hlasu v notách předepisovalo až neuskutečnitelné výkony.

Křehký, průzračný hlas Barové nastálo rozšířil Vertigo na sexteto a odstartoval jeho přerod. Rodačka ze slezského Třince do kapely začala nosit něžné písně na texty polských básníků, které zpívala převážně altem a jež i ostatní členy přiměly jinak hudebně přemýšlet.

Tuto "romantickou" polohu na koncertech dodnes zastupuje kompozice Kiedy przyjdziesz, v níž Barová v klavírní aplikaci na telefonu vyťuká jednoduchou figuru, chytí ji do smyčky, pustí pozpátku a pak přes ní dál hraje a zpívá.

Kromě toho se ale Barová přidává ke společným improvizacím, při nichž hlasem šplhá až k sopránovému rejstříku. Je to ojedinělá barva: unisono ženského hlasu a violoncella, trubky Oskara Töröka a saxofonu Marcela Bárty se stalo bezpečným poznávacím znamením Vertiga.

Další milník představovalo, když se Bárta stal převážným autorem skladeb. A když si tento hudebník, roky střídající jen sopránsaxofon, altku a basklarinet, poprvé pořídil tenorsaxofon. "Vždy jsem poslouchal tenoráky a při hraní jsem i vnitřně měl tenorový pocit. Jenže zvuk člověk neobejde, chtěl jsem zvuk tenora, ale pořád to byla altka," říká Bárta.

Ten také navázal styk s jediným klubem v zahraničí, kde je Vertigo stálým hostem. Před lety se Bárta vydal na dobrodružnou cestu do Lisabonu, kde v tamním kamenném cirkusu až pro sedm tisíc diváků hrávala poloamatérská kapela z Hradce Králové.

"Slona neměli. Ale hráli jsme pod artisty, papoušky, psy, koňmi či klauny," vypočítává Bárta, který pak do cirkusu začal vozit mladší spoluhráče. Jeden rok třeba nicnetušícím Portugalcům hráli motivy z večerníčku o maxipsu Fíkovi.

"Byla to tvrdá práce, o víkendu se hrála i čtyři dvouapůlhodinová představení. Denně za šedesát eur na hlavu, z nichž člověk polovinu utratí, protože v Lisabonu chce trochu žít," poznamenává Bárta a vypráví divokou historku, v níž figuruje večeře u místní černošky z Kapverd a setkání s portugalskými básníky, všechno přesvědčenými komunisty.

Nakonec se Bárta v Lisabonu spřátelil s majitelem místního jazzového Hot Clubu de Portugal, mimochodem nejstaršího v Evropě. Když si tam Češi poprvé přišli "zajamovat", majitel si je změřil a zvolal: "Tady se country nehraje!" Ovšem už po prvním setu se ptal, co si dají k pití. A přátelství vydrželo: přestože klub mezitím vyhořel, Vertigo se do něj vrací. Naposledy tu předloni hrálo tři večery po sobě.

Nynější zvuk Vertiga zachycuje nedávno vydaná studiová deska s hravým názvem Nononononininini. Je na ní jedenáct písní, nejvíc krátkých forem, co kdy kapela vytvořila. Dlouhé improvizované pasáže ustoupily kompozicím s výraznějším rytmem, violoncello a hlas Barové se víc začlenily do celku. Místo něj jsou exponovaní jiní, zejména trumpetista Török, který dvě písně zpívá.

Když vloni v létě v pražském klubu Jazz Dock poprvé uvedl skladby na text slovenského básníka z přelomu 19. a 20. století Ivana Kraska, byl to neobvyklý pohled: v jedné ruce držel trumpetu, ve druhé nejistě svíral smartphone s texty básní. Török byl přitom ze členů Vertiga vždy ten nejméně pravděpodobný ctitel poezie.

Na desce jsou ovšem i další novinky: zvuk harmonia značky Bina, které si klavírista Procházka nechal sestavit na střeše kteréhosi baráku v Indii a jež střídá různě tmavé či otevřené polohy. Tentýž hudebník v kompozici Old Lover hraje působivé sólo, jakýsi "myší pochod" jednou rukou na klavír a souběžně druhou na malé klávesy. "Ta skladba má trochu jižanský nádech, jako když se Brazilec Antonio Carlos Jobim doprovázel na klavír a přitom hvízdal," podotýká autor kompozice Bárta.

Celé album pak vrcholí skladbou, ve které hudebníci několik minut, doalelujá jako mantru, odříkávají figuru "nononono nininini", podle níž se deska jmenuje. "Je to trochu holotropní dýchání," popisuje Bárta, který tu změť hlásek prý "neuříká" bez adrenalinu, jenž se dostavuje jen na pódiu. "Člověk musí mít rychlý jazyk a také rychle vyslovovat."

Mladý český jazz tedy nejenže stále žije. Po patnácti letech se dokonce ještě ani nezadýchal.