Z ex libris Josefa Váchala vznikla velká kniha o malých uměleckých formátech

Není malých rolí. Není tedy ani malých výtvarných formátů. Takovou repliku můžeme směle vyslovit po přečtení knihy nazvané Josef Váchal, Ex libris a jejich adresáti. Editor Petr Hruška v ní shromáždil a okomentoval několik stovek těchto drobných grafických útvarů, jejichž autorem byl excentrik Josef Váchal.

Ex libris je termín z dávných časů, kdy se knihy jako nositelé názoru a vědění těšily obecné vážnosti nebo alespoň respektu. Do takových knih bylo ctí vlepit malou grafiku a s její pomocí určit, komu svazek patří. Zájem o ex libris býval mezi knihomoly značný, pro Váchala žijícího v letech 1884 až 1969 odtud pramenil podstatný zdroj jeho chudičkých příjmů.

Váchal v těchto svých pracích respektuje (musí respektovat) zadání či charakter objednavatele. Také v zúženém prostoru zakázky přitom dokáže rozehrát bohatou škálu invence, pouští se do kosmických výšin, s gustem sestupuje do smrdutých pekel, nezapomíná ani na primární význam ex libris. "Výstraha! Knížku mou zde mi neber, jinak − nůž hned do žeber," veršuje v malé grafice pro jednoho svého přítele a doplňuje to zobrazením kudly, ze které ještě skapává kapka krve. Jistě nějakého nenechavce, který po knize lačnil.

Některé shromážděné grafiky jsou dráždivě erotické, plné zobrazení pohlavních orgánů a chtíče. Podobně koncipovanou grafiku pro Miladu Schulz doplňuje Váchalova charakteristika dotyčné: "Eroticky založená dcera-sirotek po universit. či musejním bibliotékaři." V jiných grafikách se objevuje smrtka, zednářské symboly, Kristus, secesní krajina.

Kniha shrnuje autorovy ex-libris, jak na nich pracoval v průběhu dlouhých desetiletí. Stává se tak mimoděk jakousi čítankou vývoje jeho stylu a myšlení.

Váchalův svět je zobrazen i pomocí jeho přátel − z těch známých mezi nimi jako objednavatelé ex libris chybí snad jen spisovatel Jakub Deml a nakladatel Josef Florian. Jsou tu naopak básník a kněz Sigismund Bouška, literát S. K. Neumann, tiskař Josef Portman a další. A zejména plejáda dnes zapomenutých umělců, podivínů a okultistů.

Hruška je v doprovodných textech necharakterizuje žádným suchopárem, stačí data narození a hned se pouštíme do ukázek z korespondence či deníků, které dotyčného přibližují často vyhroceně, zato barvitě.

Mnoho se dozvídáme také o samotném Váchalovi. Vezměme třeba jeho ex libris pro Spolek k ochraně zvířat. V doprovodném textu najdeme brutální Váchalovu modlitbu: "Ježíši Kriste, potěš všechna zvířata v poli, na jatkách, pohodnicích a laboratořích; zbav je bolesti, utrpení a strachu. Dej všem lehkou a klidnou smrt."

A aby toho nebylo dost, Hruška zaznamenává i Váchalovu reakci, když Spolek k ochraně zvířat, jehož byl grafik členem, na začátku 50. let zlikvidoval bolševik: "Psové dvounozí, jak v Moskvě štěkající, dnes přednost před němou tváří mají."

Díky editorově cílevědomé práci vznikla velká kniha o drobných formátech. Soustavné pojednání o maličkostech, které jsou kořením života a dalším krokem k širšímu pochopení díla Josefa Váchala a jeho doby. Jak v zadání svého ex libris Váchalovi už ve 30. letech napsal učitel Václav Krátký z Nymburka: "Obsahem nechci Vás nějak omezovati. Ale bude-li Vám to vyhovovati, přál bych si motiv mystický, vyjadřující, (že) čtení knihy je hovorem s minulostí, s mrtvými."

Tento knižní hovor s mrtvým Josefem Váchalem je vskutku nezapomenutelný.