Polsko 18. století nebylo multikulturní zemí mnoha národů a náboženství, tvrdí román Tokarczukové

Není jasné, zda to tak polská spisovatelka Olga Tokarczuková zamýšlela, ale její osmisetpadesátistránkový opus odehrávající se v 18. století vyznívá jako alegorie toho, co se poslední dva roky děje s celou střední Evropou. Próza nazvaná Knihy Jakubovy, která zručně prolíná historická fakta, fabulaci a magický realismus, v Polsku vyšla v roce 2014. Českému čtenáři se na překlad náročné dílo dostává do rukou až nyní.

Příběh skutečného židovského mesiáše Jakuba Franka, který pobláznil Evropu mezi Istanbulem a Frankfurtem nad Mohanem, se odehrává na pozadí rozpadu polského šlechtického státu. Je plný kritiky katolické církve, stejně jako šlechtického stavu Polska, které nynější vládní strana Právo a spravedlnost vidí takřka myticky jako ideální a jedinečný zlatý věk, kdy Polsko ovládalo prostor mezi Baltským a Černým mořem.

Aktuální polské vládní politické projekty, jako je vytvoření Mezimoří, tedy spojenectví států mezi Německem a Ruskem, mají kořeny právě v době, která vyvrcholila trojím dělením Polska na konci 18. století.

Tokarczuková, jež se v 90. letech minulého století proslavila politickým a zároveň magickým románem Pravěk a jiné časy a dodnes se nevyhýbá veřejnému angažmá, ale napsala příběh obyčejných lidí, nikoliv politických idejí.

Její Knihy Jakubovy nabízejí hluboký ponor jak do židovské víry a mystiky, tak do prolínání různých kultur, které se Polsko snažilo ovládat. Idealizaci stavu, v němž šlechta bez omezení dřela z rolníků kůži a kdy nekatolíci a ti, kteří neovládali polštinu, byli obyvateli druhé kategorie, přinesl teprve romantismus 19. století. Polsko vylíčené Tokarczukovou rozhodně není multikulturní zemí mnoha národů a náboženství, jak se někdy snaží tvrdit moderní mytologie vládnoucí strany.

Autorka se prostřednictvím popisu vývoje heretiků pod vedením tureckého Žida konvertovaného na křesťana pokouší vyrovnat také s nejslavnějším polským katolickým symbolem, Pannou Marií Čenstochovskou. Zhruba ve dvou třetinách příběhu, kdy je hlavní hrdina vězněn i nevězněn v pevnosti, klášteře na Jasné hoře, kniha ztrácí svoji mystickou sílu a od popisu střetů různých idejí a cesty Frankových následovníků z východu na západ se mění v mnohem prostší příběh sektářů, jakých byly, jsou a bohužel budou tisíce.

Církev sice u Tokarczukové nedopadá právě nejlépe, ale samotná čenstochovská Madona jako by autorce učarovala. Možná proto, že je žena. Také v jiných dílech Tokarczukové jsou ženy vždy složitější, odvážnější a více vůdčí než muži.

V Knihách Jakubových skupina židovských heretiků, navazujících na předchozí "mesiáše", postupně hledá, kde a jak by se mohla usídlit a praktikovat své náboženství, které je směsicí židovských, křesťanských i orientálních tradic. Putují časem a prostorem v době, kdy se Evropa prostřednictvím válek absolutistických monarchií zásadně mění, a po krátké zastávce v Brně, které zde hraje roli vídeňského předměstí, končí v německém Offenbachu u Frankfurtu.

Důležitou rovinou knihy je modernizace a stýkání i potýkání Východu se Západem, které v různých obměnách pokračuje dodnes. Šlechtické Polsko je opravdu někde uprostřed, kde na sebe naráží mysticismus francouzský a turecký, navíc promíchaný s kabalou či různými směry haličských rabínů i venkovských kněží. Snad jen zbytky litevských pohanských zvyklostí chybí.

Knihy Jakubovy lze číst jako alegorii jakéhokoliv univerzálního mesiáše, který vysává své následovníky − v případě Jakuba Franka nejen finančně, ale také doslova, když v nejhorších časech saje mateřské mléko svých oblíbenkyň, které právě kojí děti neurčených otců.

Mesiáš by se mohl jmenovat Frank, Kaczynski, Orbán nebo Trump. Všichni takoví ale blednou před praktičností žen a jejich magickými či věšteckými schopnostmi, což je rys spojující Knihy Jakubovy s Pravěkem a jinými časy i dalšími díly Tokarczukové. Ale tuto interpretaci spisovatelka zřejmě nepředvídala, stejně jako alegorii elit oddělených vysokou hradbou od prostého lidu, která v dnešní době opět nabyla na aktuálnosti.

Polský příběh se v poslední třetině knihy ztrácí do pozadí. Čím více se sekta přesouvá na západ, tím méně důležitá je mystika a podivná ideologická směs, kterou navíc Frank neustále proměňuje. Důležitosti v příběhu nabývá modernizace, a hlavně zbohatnutí. Neboť jestli měl v něčem Frank pravdu, tak v tom, že jeho následovníci se z chudých blátivých městeček turecko-polského pohraničí vypracovali na podnikatele rozeseté po celé střední Evropě. Právě v tomto "racionálnějším" závěru nejvíc vyniká umění autorky prolnout k nepoznání realitu a fikci, když se například dovyprávějí osudy jednotlivých rodin sekty.

Knihy Jakubovy jsou historický román, stejně jako jsou příběhem, který Evropa právě prožívá. Jsou zručně zpracované, nepostrádají napětí, ale někdy se čtenář ztrácí v obrovském množství postav, které navíc během konverze ke křesťanství všechny mění jména. Ale taková už je Evropa, rozdělená, plačtivá, bolestínská, nestálá a proměnlivá. To se Olze Tokarczukové povedlo vystihnout dokonale.