Ostrava se s operou velkého melodika a psychologa Brittena vyrovnala beze stopy obscénnosti

Zneuctění Lukrécie, které mělo minulý týden premiéru v Národním divadle moravskoslezském a zítra se dočká první reprízy, je operou o morálním šílenství diktatury a války. Vypráví o znásilnění jako ceně za ctnost a o vyšším smyslu oběti. Protagonistka Lukrécie je sice znásilněna, navzdory zažitému českému názvu díla je to však právě ona, kdo si zachová čest.

Říkat, že ve válce mlčí múzy, je pokrytecké zlehčování, podobně jako říkat zneuctění místo znásilnění. Ve válce mlčí všechno lidské, což pro pacifistu a skladatele Benjamina Brittena bylo zásadní téma. A v roce 1946, kdy se jeho opera dočkala světové premiéry pod anglickým názvem The Rape of Lucretia, to nemohlo nechat chladným vůbec nikoho.

Nynější uvedení v ostravském Národním divadle je v rámci české operní dramaturgie mimořádnou událostí, Brittenova díla se v tuzemských divadlech často neobjevují. A to přesto, že se jedná snad o největšího operního melodika a psychologa 20. století, jehož tvorba je i bez jakékoliv podbízivosti přístupná širokému publiku.

Římská vojska jsou ve válce s Řeckem, ženy vojáků zůstaly doma a zahýbají, kde mohou. Jedině Lukrécie je věrná svému manželovi Collatinovi. Syn římského krále Tarquinius se rozhodne její věrnost vyzkoušet, vetře se k ní do domu, a když ho Lukrécie odmítne, znásilní ji. Lukrécie pohanu neunese ani přes jednoznačnou podporu manžela a spáchá sebevraždu.

Ostrava se s Brittenem vyrovnala bez obscénnosti

Další 4
fotografie

Vše se odehrává půl tisíciletí před naším letopočtem, ale postavy mužského a ženského sboru do antické historie vnášejí mnohem pozdější pohled z perspektivy křesťanství. Šílená smrt Lukrécie vede ke svržení krále a vzniku římské republiky, předzvěst znovuzrození skrze oběť je nazírána křesťanskou optikou.

Ostravská inscenace zasadila příběh do neurčité doby, scéna Jakuba Kopeckého, kostýmy Simony Rybákové i způsob vedení postav podtrhují symbolickou funkci příběhu a jeho univerzální sdělení. Římský princ a dva generálové se dohadují o římských ženách, za nimi již je vidět interiér Lukréciina domu. Dveře k němu nejsou otevřené, ale proražené − násilí bylo na scéně od samého počátku. Kazatelna a balkon se stylizovaným sluncem připomínají vyšší pohled na smysl všech událostí. Postavy, které ztělesňují mužský a ženský sbor, procházejí dějem oblečené v dnešním civilu.

Režisér Jiří Nekvasil představení vede důstojným a vznešeným tempem, uctivě k dílu a beze stopy obscénnosti.

Jednotlivé postavy spolu přirozeně komunikují, ale zároveň v sobě mají cosi nadlidského. Hraje se uvěřitelná a poutavá inscenace o vznešených ideálech, žádná bulvární historka.

Dirigent Ondřej Vrabec operu nastudoval s jasnými kontrasty bez drastických zvratů. Brittenova barevná partitura pro třináctičlenný orchestr vychází výborně především v nejkomornějších místech. Se zvládnutím nezvyklého díla měl nicméně orchestr jako celek na čtvrteční premiéře problémy, především s dramatickými místy válčil a nevítězil.

Představitel mužského sboru Jorge Garza roli stylově výborně zvládl, zpívá bezvadně. Eva Dřízgová-Jirušová také zpívá ženský sbor velmi dobře, ale stylově by měla ubrat z laskavého vyprávění směrem k jasně formulovaným myšlenkám.

Janja Vuleticová je jako Lukrécie pevná, vzbuzující spíš obdiv než prostou lítost. Má ohromný podíl na pochopení poselství díla i celé inscenace. Thomas Weinhappel ve čtvrtek zpíval Tarquinia v indispozici s mikroportem, což je mimo hodnocení − snad kromě vděčnosti, že se kvůli tomu nemusela rušit premiéra.