Blues jsem já: John Mayall přijíždí do Divadla Archa s harmonikou za opaskem

Rozdíl mezi otcem britského bílého blues Alexisem Kornerem a kmotrem britského bílého blues Johnem Mayallem je v tom, že Korner už nežije. Zato Mayall letos v lednu vydal další skvělou desku a zítra vystoupí v pražském Divadlu Archa.

Ale od začátku: zkraje 60. let minulého století hudební scénu ve Velké Británii zachvátily dva proudy. Ten první, přitažlivě páchnoucí po liverpoolské řece Mersey, jistěže v čele s The Beatles, teď ponechme stranou a pomyslně si přisedněme na nádražní lavičku stanice Watford na předměstí Londýna. Dva kluci se tam kochají importovanými deskami chicagského rhythm'n'blues: "Muddy Waters, týýý voe!"

Mick Jagger a Keith Richards, neboť tak se ti chlapci jmenovali, byli z té syrové a "špinavé" hudby u vytržení. Společně s ještě dalším kumpánem Brianem Jonesem začali obrážet londýnské kluby, kde tato hudba hrála. V nich tehdy kralovali právě Alexis Korner a John Mayall.

Oba měli nejen hudební talent a slušné instrumentální i pěvecké schopnosti, ale hlavně dar "dávat lidi dohromady". V jejich kapelách Blues Incorporated a Bluesbreakers mladí, draví a nadějní vyznavači rhythm'n'blues rotovali jako apoštolové na orloji. A zatímco u Kornera se střídaly budoucí hvězdy kapel Cream či Colosseum, u Johna Mayalla se uchytili pozdější zakladatelé Fleetwood Mac a také velice šikovný kytarista Eric Clapton, jemuž se říkalo "slowhand".

Sám Mayall se však od rigidního blues snažil pohnout jinam, dál, kde nejspíš tušil zvuk nových časů. Po znamenitých deskách − jmenujme alespoň Bare Wires z roku 1968 − své Bluesbreakers rozpustil a dost dlouho nahrával jen pod vlastním jménem.

Většina prvotřídních hudebníků ho tehdy mocně uznávala, a tak pro něj nebyl problém vybírat si spoluhráče podle toho, jak má daná píseň znít.

Mayall byl tehdy okouzlen Amerikou, Kalifornií. Deskou Blues From Laurel Canyon jako by přesně vystihl soumrak bezstarostného konce 60. let.

Do dalších dekád se pak jedinečný multiinstrumentalista posouval vynalézavě. Své skladby tu ochudil o bicí, jindy opepřil řízným funkem, nikdy však nelétal po nějakých vlnách − buď se mu to nehodilo, nebo by mu to připadalo trapné. Byl si totiž vědom svého jména: John Mayall. Už je to spousta let, kdy tehdejšímu reportérovi československého hudebního časopisu Melodie Alexandru Goldscheiderovi na otázku "co je to blues" s úsměvem odpověděl: "Blues, to jsem vlastně já." Na opasku měl místo pistolnických nábojů nastrkány foukací harmoniky.

Zítra tedy třiaosmdesátiletý bluesman zase zavítá do Česka. Prvně hrál v Bratislavě jako zázrak, drahokam ještě v dobách předlistopadových. Pozoruhodné je, že bílý bluesman měl v tuzemsku vždy silné posluchačské zázemí: od tahaček o jeho desky na dávných pražských burzách až vlastně po současnost, kdy řady jeho zdejších, již jen málo vlasatých příznivců, doplnili o několik generací mladší hudební fajnšmekři.

Na koncertě v Divadle Archa budou k velké radosti slyšet i skladby z Mayallova velice povedeného loňského alba Talk About That. Když se posluchač nechá unést mladistvým nápřahem třiaosmdesátiletého hudebníka, musí být zmaten: cožpak čas zůstal stát?!