Recenze: Disneyho nová filmová Kráska a zvíře je delší a pohlednější, ale příliš se opakuje

Disneyho studio se v posledních letech rozhodlo, že své starší verze animovaných pohádek bude převádět do hrané či přinejmenším fotorealistické podoby.

Po předloňské Popelce a loňské Knize džunglí, jejichž originály pocházejí z 50. a 60. let, nyní vstupuje na plátna Kráska a zvíře, remake klasiky z roku 1991, který se stal prvním a dodnes jediným animovaným snímkem nominovaným na Oscara v kategorii Nejlepší film roku.

Odstup více než čtvrtstoletí se zdá být dostatečný k tomu, aby nová verze mohla vizuálně ohromit a snad i přebít vzpomínku na původní film. Ten se přitom dodnes prodává na nosičích, hraje v televizích a vztah si k němu vytvořila i generace nejmenších dětí.

Jenomže v dnešních multiplexech by tato 2D pohádka nejspíš působila chudě. Proto měl nový film rozpočet 160 milionů dolarů a nešetřilo se na ničem.

Nominace na Oscara za výpravu, masky a kostýmy pro něj se zdají být téměř jisté. Přestože žijeme v digitálním věku a všechny výsledné obrazy se ještě "přetírají" počítačovým štětcem pro zvýraznění opulence či malebnosti, byly jednotlivé scenerie vystavěné v reálu − a to nejen interiéry zakletého zámku, ale také zahrady, jezera či celá francouzská vesnička Villeneuve, kde příběh začíná. Scenerie jsou tak rozlehlé a dokonalé, že by se z nich mohly stát nové atrakce v Disneylandu.

Oproti originálu se nynější filmová verze prodloužila z 90 na 130 minut. Postavám se přidává trocha minulosti, takže se například vysvětlí, proč lidé v okolí nehledají a nepamatují si zakletý princův zámek nebo proč kráska Bella a její tatínek tak silně nezapadají mezi ostatní venkovské obyvatele.

Také jednotlivé scény jsou delší, neboť živí herci nedokážou projevit výrazovou zkratku a frenezii jako animované postavičky.

Jinak se ale autoři v čele s jedenašedesátiletým režisérem Billem Condonem až otrocky drží toho, co už tu jednou bylo − všechny scény a muzikálová čísla se odehrají ve stejném pořadí a stejně stylizovaném prostředí. V tomto opakování se ukrývá jak dětský přístup k pohádkám, tak bohužel i stav současného Hollywoodu, který se zacyklil ve výrobě už dříve viděného.

Disneyovky dlouhodobě nabízejí příběhy o emancipovaných dívkách, které se dovedou vzepřít autoritám a vyšlapat si vlastní cestu k životní seberealizaci a lásce. Doby Sněhurky jsou dávno pryč. Bellu tak dnes nemůže hrát skoro nikdo jiný než šestadvacetiletá Emma Watsonová, známá coby Hermiona z Harryho Pottera, která kromě křehkého půvabu a hereckého talentu nabízí i osobní příběh absolventky filozofické fakulty, sebevědomé feministky a velvyslankyně dobré vůle Organizace Spojených národů, jejímž úkolem je propagovat genderovou rovnost.

Watsonová už dříve odmítla roli Popelky jako příliš podřízené a pasivní a kvůli úloze Belly musela v konkurzu dokázat, že umí zpívat. Hraje přitom tak, jako by nad rolí měla lehký nadhled a cítila se povznesená nad okolí.

V novém filmu ovšem víc vyznívá základní paradox patrný ve všech verzích Krásky a zvířete, včetně francouzského snímku z roku 1946. Jestliže Bella ve vesnici odmítá dotěrného nápadníka Gastona, který je narcistní, násilnický, chtěl by si ji podrobit a mít ji jako trofej, jak to, že nakonec podlehne někomu velmi podobnému? Princ zakletý ve zvíře svou náladu ovládá snad ještě hůř.

Příběh Krásky a zvířete tak bývá často čten jako projev stockholmského syndromu, kdy rukojmí vezme za svůj pohled únoscův a stojí na jeho straně. Mýtus romantické lásky tu překrývá reálné nebezpečí. Představa, že se v každém hrubiánovi ukrývá citlivá duše, nakonec vede k tolerování různých druhů domácího násilí. Pohádky tudíž nemusí být ve svých poselstvích automaticky moudré.

Nová Kráska a zvíře se snaží tento problematický motiv kompenzovat tím, že do děje otevřeně zapojuje homosexuální postavu − oddaného pobočníka hlavního padoucha, jemuž postupně dochází, že miluje toho nepravého, a dovede se na konci napravit, aniž by se vzdal své orientace. Je pravděpodobné, že právě o postavě LeFoua se bude v souvislosti s novou Kráskou a zvířetem mluvit nejvíc.

Autor provozuje server jestevetsikritik.cz