Jméno rock'n'rollu znělo Chuck Berry. Zůstal by klasikem, i kdyby nahrál jen jedinou skladbu

Miki Volek sice zpíval, že rock'n'roll je jen jeden, ale není to úplně pravda. Nejdůležitější hudební směr padesátých let vznikl fúzí bílé country a černého rhythm­-and-blues, ale nikdy to nebylo padesát na padesát.

Mezi umělci, u nichž převažovala spíš rhythm-and-bluesová složka, dominovala v polovině padesátých let geniální trojka černošských hvězd: Little Richard, Fats Domino a Chuck Berry. Berry byl z nich nejjednodušší a nejpřímočařejší. A zatímco o něco mladší Richard i Domino ještě žijí, devadesátiletý Berry v sobotu zemřel.

Jeden z "králů rock'n'rollu" patřil mezi asi tucet hudebníků, o nichž lze říci, že jsou zakladateli současné populární hudby. Berryho velký obdivovatel John Lennon kdysi prohlásil: Chcete-li dát rock'n'rollu nové jméno, říkejte mu Chuck Berry.

Berry začínal už v dvaapadesátém roce. Jako čtyřiadvacetiletý kadeřník založil v rodném St. Louis svou první skupinu a hraní mu šlo tak dobře, že na koncertě v Chicagu si ho o tři roky později povšiml vážený bluesman Muddy Waters a domluvil mu první nahrávání u gramofonové firmy Chess.

Výsledkem byl singl Maybellene, který se dostal až do americké Top 40.

Klasikem rock'n'rollu by se Ber­ry stal i tehdy, kdyby zůstalo jen při této jediné skladbě. Všechny jeho další slavné hity vznikaly na stejném principu − rychlá skladba, částečně blues, částečně countryové rockabilly a především jednoduchá instrumentace.

Berry si nepotrpěl na velké orchestry nebo saxofonová sóla. Nejraději hrál v triu. Jeho hudba byla tak jednoduchá a zároveň populární, že v pozdějších letech si na vzdálenější turné ani nevozil muzikanty. Stačilo, když si najal nějakou místní partu, která znala jeho písně nazpaměť. V takové podobě vystoupil po roce 1989 dvakrát v České republice. Na už tehdy starého pána podal velmi svěží výkon − předvedl i svou pověstnou kachní chůzi, která se stala Berryho výraznou imageovou známkou.

Koncertování bylo jeho velkou zálibou. Ještě v osmaosmdesáti vystupoval pravidelně každou první středu v měsíci ve své restauraci Blueberry Hill. Sjížděli se tam obdivovatelé dřevního rock'-n'rollu z celého světa. Berry se také mohl chlubit, že hrál s kdekým.

Asi nejznámější bylo koncertování s Lennonovým Plastic Ono Bandem v Torontu 13. září 1969, které odstartovalo nejslavnější z řady rock'n'rollových revivalů.

Zlatá éra Berryho kariéry je orámována roky 1956 až 1964. Tehdy natočil většinu svých nejznámějších skladeb včetně hitu Johnny B. Goode. Později se jeho skladatelská invence vyčerpala a na sedmdesátá léta už zbyl jediný hit, dvojsmyslný, spíše hospodský popěvek My Ding-A-Ling (Můj cililink).

Přestože jeho skladby byly až dětsky nekomplikované, skoro každý rockový zpěvák s kořeny v šedesátých letech si považoval za čest natočit některou Berryho skladbu a zkusit jí dát něco vlastního. Berryho písně hráli Rolling Stones, Emmylou Harrisová, Rod Stewart, Johnny Winter, Electric Light Orchestra, Bruce Springsteen, Beatles a stovky dalších. Beatles dokonce napsali parodii na jeho Back In The USA: Back In The U.S.S.R.

Berry byl jedním z nejváženějších muzikantů v moderní hudební historii. Patří mezi první umělce, kteří dostali svou hvězdu na hollywoodském chodníku slávy a byl mezi prvními nominovanými do Rock'n'rollové síně slávy. Šest jeho písní se umístilo v první pětistovce nejlepších skladeb všech dob v anketě časopisu Rolling Stone.

Jako každý správný rock'n'roller měl ale také spoustu opletaček se zákonem, velice různorodých − styk s nezletilými, daňové úniky, obchodování s kokainem, nahrávání pornokazet (z kamer na dámských záchodech své restaurace), přechovávání marihuany a další přestupky, za něž byl několikrát vězněn.

To nebránilo americkým prezidentům, aby Berryho zvali na koncerty do Bílého domu. Soukromý život umělce a jeho umění jsou dva rozdílné světy.