Není hranější a současně dětinštější české divadelní klasiky než Lucerny od Aloise Jiráska. Čím víc času od jejího prvního uvedení v roce 1905 uplynulo, tím se naivní příběh o hrdém mlynáři, zlotřilé vrchnosti, znuděné kněžně a několika pohádkových bytostech zdá obtížněji inscenovatelný.

Nejnověji se k tomu nechala zlákat režisérka Hana Burešová v pražském Divadle v Dlouhé. Ve své inscenaci, která měla premiéru na konci minulého týdne, našla přesnou rovnováhu mezi aktualizací a zachováním pohádkového kouzla.

"Divadlo v Dlouhé je hravé, muzikální a má blízko k dětskému snění, které jsem v Lucerně vždy viděla, proto jsem ji měla dlouhodobě v zásobě jako možný titul. Ale až teď se mi zdálo, že máme vhodné obsazení, byť s několika hosty," prohlásila před premiérou režisérka, pro niž prý byla Lucerna prvním divadelním zážitkem v životě.

Spolu s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem nejprve zjednodušila text. Archaický Jiráskův sloh je v plné síle slyšet vlastně jen z úst kněžny. V podání Evy Hacurové ale zní spíš přirozeně a noblesně než pateticky − až na několik záměrných, šikovně pointujících momentů.

Ani u ostatních postav se režisérka Burešová nenechala svést ke karikování nebo snadné aktualizaci, která by rozbila romantický charakter Lucerny. Mlynář Igora Orozoviče je mužný, schovanka Hanička Veroniky Lazorčákové sličná a hbitá, vrchní úředník Miroslava Hanuše mstivý a despotický. Každý ale zároveň hraje s lehkou nadsázkou.

Stejně je tomu s hudbou, v níž Marek Doubrava míchá motivy z nejslavnějších českých oper. I když nikdy nepřekročí stopáž předehry − například slavného sboru Proč bychom se netěšili −, spojení podvědomě známé hudby s davovou scénou nepodařeného vítání kněžny je geniální. Odkazuje na to nejlepší z obrozeneckého vlastenectví, ukotvuje hranou látku a tím dává divákovi úlevně přímočarou možnost na chvíli prožít hrdé češství nezkalené současnými nacionalistickými nánosy.

Zámecké přípravy na příjezd nové paní jsou nejvtipnější scénou inscenace. Chvíle, kdy vrchní úředník trénuje proslov včetně hlubokých úklon před prázdným křeslem, patří k situacím, kdy je divák ochoten Jiráskovi prominout všechny jeho bichle zařazené do povinné četby. 

Divadlo

Alois Jirásek: Lucerna
Režie: Hana Burešová
Divadlo v Dlouhé, Praha, nejbližší reprízy 26. března a 6. a 26. dubna

Režisérka si ale pohlídala přesnou míru komiky, která se nezvrhne v parodii a jež nemá zapotřebí ani ohrávat vtipy jiných. Například cimrmanovská věta "tej lípy se nevzdám" v Dlouhé nezazní, respektive je postavena trochu jinak.

Ani uslintané tokání vodníka Michala "Haničko, sluníčko" Martin Matejka neždímá, místo toho nabídne skvělé taneční číslo se stuhou. 

Celé představení stojí na výborných hereckých výkonech. Jan Vondráček jako už dosti odrostlý učitelský mládenec Zajíček je výborný cupitavý třasořitka se směšným účesem. Magdalena Zimová jako Klásková věčně stíhá svého manžílka s neodolatelným gustem.

Poněkud vybočuje hostující Arnošt Goldflam v roli starého nabručeného vodníka Ivana, jehož hraje teatrálně s ochotnickými gesty. Jeho zjednodušené herectví je ale zpestřením. Premiérové publikum obsazení divadelního "barda" do ikonické role přijalo s pobavením.

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist