Recenze: Druhý díl Knausgardova Mého boje ukazuje, co všechno se ještě dá v literatuře prodat

Lidi by měli vidět, čím se zabýváš, podotkl kdysi kamarád norského spisovatele Karla Oveho Knausgårda, když ho pozoroval při vaření. "Obvykle si představujou, že je život spisovatele zajímavej a záviděníhodnej. Ale ty trávíš spoustu času mytím nádobí a vařením." A Knausgård si to vzal k srdci a pustil se do díla.

Ani ne rok poté, co se v Česku objevil úvodní díl Knausgårdovy šestisvazkové beletrizované autobiografie nazvané Můj boj, vychází jeho pokračování Můj boj 2: Zamilovaný muž. Pojmenovat knihu Min Kamp je sice stěží hrdinstvím, ovšem marketingová sázka na kontroverzi autorovi a nakladateli vyšla a bez zmínky o Hitlerovi se neobejde snad žádná recenze.

V prvním dílu nazvaném Smrt v rodině si autor řešil problematický vztah k otci a v duchu rčení "kdo se směje naposled" vylíčil otcovo nedůstojné živoření po rozvodu i jeho skon. Ve druhém dílu Zamilovaný muž se Knausgård zabývá rodinou, kterou po přestěhování do Stockholmu až nutkavě založil a dále rozhojňoval se ženou, již se neostýchá vykreslovat jako emočně i duševně labilní. A není s podivem, že stejně jako zveřejňování intimních informací těžce nesli Knausgårdovi příbuzní v Norsku, dotklo se i jeho švédské manželky.

Spisovatel se netají tím, že po prvotní zamilovanosti se do vztahu vkrádá rutina a podrážděnost a že po nadšení z Lindiných těhotenství zjišťuje, jak ho péče o potomky obtěžuje. Život zasvěcený dětem "neobsahoval ani jiskřičku inspirace, podklesával jsem pod ním, přibližně jako bych měl píchnutou duši," píše.

Knausgård se otevřeně přiznává k pocitům, za které se většinou stydíme. Tady můžeme tušit jeden z důvodů fenomenálního úspěchu díla v autorově vlasti, kde si Můj boj koupil každý desátý Nor, i zájmu zahraničních čtenářů. Knausgård totiž za nás pojmenovává nepříjemné věci − jako třeba ambivalentní vztah k rodičům i vlastním dětem.

Kniha Zamilovaný muž je anatomií sobectví a sebelítosti; autor a zároveň protagonista sám sebe líčí jako narcistního egoistu i oběť lenivé a nespolehlivé manželky a rovnostářského společenského systému, který ve jménu spravedlnosti nutí muže "klesat do změkčilosti a intimity". Provází nás několika lety pachtění se s plenami, příkrmy, narozeninovými oslavičkami a jinými dětskými aktivitami. "Takhle musí vypadat peklo, jemné, milé a plné cizích matek s malými dětmi," charakterizuje Knausgård hodinu batolecího tělocviku.

Stejně jako v prvním dílu nechybí ani ve druhém každodenní přehlídky banalit podávané v měřítku téměř 1 : 1, včetně detailů, jako je složení pátečního nákupu nebo názvů všech ulic cestou z obchodu. Autor nešetří podrobnostmi o zevnějšku bezvýznamných postav, popisy pracovních postupů připomínajícími školní slohovku a tu a tam přihodí i čtenářské výpisky či úvahy o životě, vesmíru a vůbec.

Jak to, že taková snůška nejvšednějších každodenností čtenáře neodrazuje, ale naopak nutí číst pořád dál? Otáčíme stránky z čirého voyeurství, ze škodolibosti, že alfa samec z prvního světa, který má zdánlivě všechno, se přesto v životě plácá jako my ostatní? Nebo se autor trefil do něčeho hlubšího v kolektivní duši?

Můj boj se čte hladce jako skandinávská detektivka a klade na čtenáře ještě menší intelektuální nároky. Kritici se neshodují, zda jde jen o grafomanskou zpověď bez formální struktury, nebo o nový vývojový stupeň románu − zda je císař pán nahý, nebo jestli má roucho tak rafinované, že je očím obyčejného smrtelníka neviditelné.

Knausgård se představuje coby bezesporu bystrý pozorovatel a obratný stylista. Avšak víc než literárně je Můj boj zajímavý jako fenomén. Autorovi se podařilo povýšit sama sebe na literárního hrdinu a přimět statisíce čtenářů, aby hltali šestidílný román o protivném Norovi, který píše šestidílný román o protivném Norovi. Knausgårdův hlavní majstrštyk spočívá v tom, že vlastní troufalý nápad dostal k lidem a ještě ho dobře zpeněžil.