Ve filmech Abela Ferrary nejde jen o sex, drogy a násilí, ale především o lidskost

V mnoha zemích jeho rané filmy zakázali či odsoudili k pobytu v nejzapadlejších koutech videopůjčoven. Jenže i když host letošního Febiofestu, newyorský režisér Abel Ferrara, na přelomu 80. a 90. let přetvářel témata a zvyklosti brakových žánrů, vždy byl především humanistou.

"Prostě se vymykají tomu, co je považováno za normální," říká o svých snímcích v rozhovoru pro HN. "Ale přitom třeba ve srovnání s filmem Saló aneb 120 dní sodomy nebo s Mechanickým pomerančem či Divokou bandou to není nic. A tyto filmy se tehdy hrály v kinech po celém světě," dodává v narážce na slavné znepokojivé tituly z 60. a 70. let od režisérů Piera Paola Pasoliniho, Stanleyho Kubricka a Sama Peckinpaha.

Právě o posledním dni v životě Pasoliniho Ferrara nedávno natočil stejnojmenný film. Prý především proto, že Pasoliniho myšlenky jsou dnes aktuálnější než v době jeho násilné smrti v roce 1975.

"Byl nám všem učitelem. Je to mistr filmařiny. Oddaný politický aktivista, spisovatel, malíř, básník," poznamenává Ferrara.

"Pier Paolo si prošel těžkými depresemi, nástupem fašismu, druhou světovou válkou. A už v 70. letech mluvil o vzestupu konzumerismu, o té potřebě nakupovat, která je ve všech z nás. To pro něj tehdy bylo něco nového. Jako epidemie, horší než fašismus. On to už tehdy viděl a měl pravdu."

Ferrara se netají skepsí k nynějšímu světu. V jeho nejnovějším filmu herec Willem Dafoe coby Pasolini s enormní naléhavostí pronáší větu "Všichni žijeme v nebezpečí". Jde o citaci z posledního rozhovoru, který kdy Pasolini dal, a sám Dafoe na ni vzpomínal během rozhovoru pro HN loni na festivalu v Karlových Varech. Podle Dafoea byl nejaktuálnějším motivem v Pasoliniho díle i v jeho esejích nedostatek lidskosti.

A režisér Ferrara tato slova rozvíjí dál. "Pasolini tím myslel, že neexistují žádná privilegia pro nikoho. Nemůžete žít v Trumpově věži, jste součástí lidstva. Z toho nelze uniknout. Když někdo trpí, vy trpíte také. A když to bude nebezpečné, tak to bude nebezpečné."

Ferrara hovoří trochu tajuplně, ale je jasné, že hlavním tématem tu je − stejně jako v jeho i v Pasoliniho snímcích − lidskost a etika. "Pasolini mluvil o dnešku, o utrpení, o byznysmenech, kteří kontrolují vše, o životě pro zisk, v němž není žádný soucit."

Jak moc je to dle Ferrary aktuální, se náhle zhmotní v jediné větě: "Má země se proměnila v noční můru." Režisér, jenž začátkem 90. let natočil scénu pro jeden svůj film v Trumpově newyorském hotelu a s tehdejším magnátem se osobně seznámil, dnes kritizuje zejména Trumpovy spolupracovníky. "Trump sám o sobě je dost strašný, ale lidé kolem něj? O tom ani nemá smysl mluvit, stačí se podívat na jejich gesta, na řeč těla."

Právě řeč těla dominuje všem Ferrarovým filmům, málokterý režisér je k ní tak citlivý. Ať už jeho snímky vyprávějí o znásilnění a pomstě němé švadleny jako titul Anděl pomsty z roku 1981 či o zkaženém detektivovi jako Poručík z roku 1992, to podstatné se většinou odehrává v obličejích hrdinů a v postojích jejich těl. Či v uhrančivých obrazech, v nichž se mnohdy pojí násilné, zneklidňující výjevy s věcmi nevinnými, takřka vznešenými.

"Jde o kontrast, uvidět černou poblíž bílé," přibližuje Ferrara, proč v jeho filmech bývají tak nablízku například alkohol, drogy a hrající si děti. "Jako v malířství, barvy vypadají úplně jinak, když je vidíte v kompozici vedle sebe."

A tak herec Harvey Keitel coby zkorumpovaný, násilnický detektiv ve filmu Poručík šňupe kokain a pohybuje se na odvrácené straně zákona, ale přitom není žádnou jednoduše zápornou postavou. Spíše symbolem odlidštěného světa, v němž je obtížné netrpět a zároveň nepáchat zlé skutky. U Abela Ferrary jsou nakonec právě takoví hrdinové schopni soucitu a pochopení.

Když se Keitel potácí nahý s lahví kořalky v ruce uprostřed pokoje a vydává zvuk na pomezí křiku a kvílení, diváky neznepokojuje jen jeho obnažené přirození. Mnohem více je to Keitelovo pochroumané nitro, které herec vyjádří gestem, zvukem, samotným bytím před kamerou.

"Vše je politické. Nelze před tím uniknout. Jako v tom citátu od Pasoliniho, že všichni žijeme v nebezpečí. Prostě není úniku. Nelze natočit nepolitický film, i kdybyste chtěli sebevíc," poznamenává Ferrara, pro nějž je dokončení každého filmu zároveň zrozením dalšího. "Musíte pokračovat v cestě do temnoty," dodává tiše, leč naléhavě.