Spisovatelka Baumová má čtenářovo srdce na vodítku, román může získat cenu Litera za překlad

"Nejsem ten typ, co je něčeho schopný, pamatuješ?" opakuje v novém románu irské spisovatelky Sary Baumové několikrát ten sedmapadesátiletý muž. Vlasy si splétá do chudého copánku. Nikdy nepracoval, nikdy neopustil otcův dům. Lidí se straní, je bojácný a možná tak trochu autista. Jeho život jako by se zadřel na začátku, nikdo a nic ho nikdy nepromazalo.

Teprve když se mu v domě rozmnoží krysy, vypraví se do psího útulku a vybere si sobě rovného: jednookého podvraťáka, pouliční směs bojácnosti a agresivity. Je to první vztah, který v životě má. "Jakpak asi vypadám skrz to tvé jediné osamělé kukadlo?" ptá se.

"Saháš mi sotva po lýtka a já jsem chlap jako balvan. Ošuntělý, neholený. Když stojím na místě, hrbím se pod tíhou vlastního strachu. Když se dám do pohybu, tak pajdám a dusám, protože mám obrovské hňácy a nohy nestejně dlouhé."

Ne, nikdo jiný než pes by tohoto muže, na kterém nic není, nedokázal mít rád. A pravděpodobně nikdo jiný než letos třiatřicetiletá irská spisovatelka Sara Baumová by takový příběh nedokázal napsat.

Její román s poetickým názvem Jasno lepo podstín zhyna, parafrázujícím roční období, se v Irsku stal literární událostí. Nedávno vyšel v češtině a jeho překladatelka Alice Hyrmanová-McElveen je nyní nominovaná na českou cenu Magnesia Litera za překlad.

Některé debuty působí odvozeně a na jiných je naopak strhující čerstvý pohled, s nímž hledí na svět. Baumová jednoznačně představuje ten druhý případ. Čtenářovo srdce má jako na vodítku a pořádně ho vyvenčí.

Takže je tu ten budižkničemu Ray a ten pes Jedno Oko, dvojka k pohledání. Mohla by z toho být groteska, mohl by z toho být sentimentální kýč, ale Baumová to myslí moc vážně na to, aby chtěla bavit, a je příliš srdečná, než aby sklouzávala k srdceryvnosti.

Ti dva žijí v domě, kde ze všeho čpí mrtvý otec, ale pak je strach ze sousedů vyžene na cesty. Ray přitom ke svému psovi pořád mluví, vlastně vše, celý svůj zbytečný život, vypráví tomu, který jen čenichá a stříhá ušima. Román se tak přibližuje přímočarosti knih pro děti, jenže Ray skrze své "hovory se psem" proniká také do vlastní minulosti a v tu chvíli už na dětské čtivo není pomyšlení. Neveselá přítomnost ještě těžkne závažími minulosti a ta nakonec celý příběh strhnou stranou.

City v knize samozřejmě hrají důležitou roli, ale není to jen hra na ně. Působivá je rovněž elegantní kompozice románu, v níž variaci na čtvero ročních dob ještě rámují prolog a epilog, brilantně pojatý úprk psa. A především je tu jedinečný jazyk. Baumová jako by sama měla psí čumák, který se sklání nízko nad zemí a cítí každý detail, závan, nuanci − málokterá kniha je tak zvířecky pozorná k prostředí, tak věrná terénu.

Ve skutečnosti autorka vystudovala výtvarnou akademii, a tak se nabízí říct jednoduše, že její styl je barvitý. Často přímo doslova: moře není modré, ale "mění barvu od břidlicové přes akvamarínovou do křišťálové", pastviny nejsou zelené, ale "šedohnědé a mátové, smaragdové a limetkové".

Překladatelka Alice Hyrmanová-McElveen to neměla snadné. Baumová jazyk hlavně všelijak napíná, přehýbá a ždímá, jak napovídá už titul knihy, a významy z vět vystřelují nečekanými směry. Ale stálo to za to a výsledek si zaslouží ocenění. Zda překladatelka cenu Magnesia Litera získá, se ukáže na začátku dubna.