V posledním filmu režiséra Wajdy se malíř vzpírá Stalinovi, současnému publiku ale mnoho neřekne

Někdy přijít o ruku i o nohu nestačí. Aby bylo krutosti osudu učiněno zadost, je nutné přijít též o práci, důstojnost a život. Ve čtyřicátém a také posledním snímku loni zesnulého polského filmaře Andrzeje Wajdy nazvaném Mžitky, který pozítří vstupuje do kin, má ten krutý osud podobu Josifa Vissarionoviče Stalina.

Když v jedné z úvodních scén filmu obří portrét tyrana s charakteristickým knírkem pokryje fasádu domu a doruda zbarví ateliér hlavního protagonisty Mžitků − avantgardního malíře Wladislawa Strzeminského −, jde o typický wajdovský symbol.

Jenže v těch nejlepších snímcích klasika polského filmu, třeba v Člověku ze železa, z těch symbolů přirozeně a živelně tryskal neklid doby.

Režisérova novinka naopak působí jako poněkud akademické vzpomínky na minulost těsně po druhé světové válce, kdy jako by neexistovala naděje.

Wajda chtěl dlouho natočit snímek o osudech malíře Strzeminského, který byl vyštván z umělecké školy, neboť coby souputník umělců Marka Chagalla či Kazimira Maleviče neschvaloval novou ideologickou roli umění ve společnosti.

"Existují různé pohledy na to, jak by se umění mělo vyvíjet, do jaké míry by mělo sloužit té či oné politické síle. Tímto filmem jsem chtěl vystoupit proti jakékoli intervenci státu do uměleckých otázek," řekl Wajda před smrtí.

Je trochu smutné, že film o avantgardním umělci, který vzdoruje nemilosrdné politické doktríně, je napsaný i natočený jako konvenční drama. Studenti tu takřka nábožně jako jeden muž následují svého profesora, který si do poslední chvíle cení především umělecké svobody. Byť v závěrečných scénách už nepřichází jen o práci, ale též o možnost utratit poslední peníze za jídlo či tempery. Ani na jedno nemá potřebné doklady.

"Umění by nemělo být dekorací, umění má objevovat," zazní ve snímku, který se jmenuje po jednom z malířových teoretických pojmů. Bohužel však mnohé scény Wajdova filmu působí především jako ilustrace.

Kompozice scén jsou úhledné a za minimalistických tónů klavíru mizí v "zatmívačkách". Mnohem blíž než k avantgardě tak mají k realismu. Pravda, nikoli k socialistickému, jímž ve filmu šermuje vládnoucí partaj, ale spíše k tomu poetickému, který Wajda ve své tvorbě vyznával.

"Věděl jsem, že scénář je trochu slabý, takže největší výzvou bylo vědomí, že když nepodám ten nejlepší výkon, všichni řeknou, jak jsem zničil film Andrzeje Wajdy," přiznal loni v prosinci herec Boguslaw Linda, představitel Strzeminského.

Díky jeho výkonu a závěrečné půlhodině snaha zachytit všeprostupující beznaděj doby nepřichází zcela vniveč.

Když Strzeminski o berlích dekoruje jednou rukou figuríny ve výloze obchodu s oděvy a kamera sleduje jen pahýly končetin, berlí a plastových modelů figurín, mezi něž se umělec zřítí, nemohoucnost vzepřít se moci na chvilku naléhavě vystoupí na povrch.

Ve filmu, kde se o umění spíše jen mluví a který nemá nikterak bohatý děj, však i síla podobných obrazů zůstává osamocena. Wajda vždy hovořil nemilosrdně o polské minulosti. Jeho dílo končí snímkem, v němž už neradostná minulost neumí příliš promlouvat k současnému filmovému publiku.