Výtvarník Boris Jirků dal tvář moskevskému ďáblovi, ilustroval román Mistr a Markétka

Malíř Boris Jirků se usmívá, ale jeho knižní ilustrace se často dotýkají temnoty. Dvojnásob to platí u nového českého vydání románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka, zásadního díla ruské literatury minulého století, v němž Moskvu dvacátých let navštíví ďábel.

Ilustrace jsou zde na více než stovce stran, což je dnes ve výtvarném doprovodu beletrie unikátní plocha. Část z nich se sice objevila již ve dvou předešlých tuzemských vydáních Bulgakovova románu, ale k tomu aktuálnímu většinu výjevů Jirků domaloval loni. A bylo by jich podle něho ještě víc, kdyby nakladatel nevzal dílo malíři „z ruky“, aby kniha mohla jít do tisku.

Letos dvaašedesátiletý Jirků, který už ilustroval přes šest desítek knih, se právě nachází mezi dvěma vrcholy své knižní práce. Sotva v nakladatelství Rybka Publishers vyšel Mistr a Markétka, směřuje k publikaci nové vydání jiného podstatného literárního díla minulého století – Podzimu patriarchy od Gabriela Garcíi Márqueze, které malíř doprovodil srovnatelným počtem ilustrací. V Márquezově případě se v knize objeví i rozkládací čtyřstrany s panoramatickými pohledy na příběh kolumbijského spisovatele.

K Podzimu patriarchy má Jirků vztah už od počátku osmdesátých let, kdy ilustracemi k této próze absolvoval Akademii výtvarných umění. Na kolekci pro chystané vydání pak pracoval posledních deset roků.

„Tehdy pro mě bylo důležité vyrovnat se s absolutní mocí, která absolutně deformuje, jak psal Márquez,“ vzpomíná Jirků na sedmdesátá léta v komunistickém Československu. „Doba nás nutila tvořit, zaujímat stanoviska a pro mě byl Podzim patriarchy kritikou diktatury a zvůle. Je to úžasné podobenství. Vedle Mistra a Markétky je Podzim patriarchy románem století,“ dodává Jirků k dílu, jehož autor byl paradoxně přítelem komunistického diktátora Fidela Castra.

Ilustrátor Boris Jirků dal tvář moskevskému ďáblovi

Dalších 8
fotografií

Márquez se stal malíři osudným: nejprve ilustroval spisovatelovu Kroniku ohlášené smrti, oceněnou titulem Nejkrásnější kniha roku, a následně v roce 1986 vyšel v češtině Márquezův stěžejní román Sto roků samoty, kde se malby Borise Jirků objevily bezmála na sedmdesáti stránkách. Náklad 32 tisíc výtisků prosákl literárně lačnou socialistickou společností.

Malířovo vidění postav přešlo čtenářům kolumbijského držitele Nobelovy ceny za literaturu do krve. Způsobem poletujícího vidění se vyrovnávalo s magií levitující prózy, v níž Márquez postavy zvedal vzhůru mimo prostor a čas svou neskonalou představivostí. Tam někde se spisovatel s malířem přiblížili. A zářili pestrými barvami.

Jirků vzpomíná, jak při ilustrování Márqueze pohlížel na dění z různých perspektiv, dokonce jako by se sám sobě díval do zad. Při ilustrování prý podobně jako filmař používá různé objektivy. „Já jim ale říkám subjektivy. Hraju si s časoprostorem. A kromě kompozice zepředu si ještě dělám kompozici svrchu, abych viděl, jak figury stojí za sebou,“ vysvětluje umělec, jehož výjevy jsou zkreslovány i pohledem „rybího oka“.

Inspirován byl Jirků manýristickým malířem z počátku barokní epochy El Grekem. „Mou velkou láskou,“ konstatuje. „Figury natahuju různým směrem. Naráz je ruka větší než hlava, a ta je pak maličká jako z podhledu psa. Hraju si s ,kamerou‘, svícením.“

Při ilustrování Mistra a Markétky prý také pracoval „se vzduchem“, z něhož vystupují tvary a zase se do něho noří. Vytvářel dojem starých zahnědlých fotografií z Moskvy skoro před sto lety. Svým „snímkům“ vyráběl patinu, například „mapy“ jako od vodních kapek.

Takto Jirků pracoval už na vydání z roku 1987. Tehdy se Mistr a Markétka objevili v jednom svazku s Bulgakovovým Divadelním románem v nákladu 45 tisíc výtisků. Byla to další ze vstřícně přijatých ilustrátorových prací. Jenže Jirků tehdy podepsal petici za propuštění Václava Havla z vězení, a ačkoliv porota Nejkrásnější knihy roku navrhla titul na cenu, „Bulgakov“ ji kvůli malířově politickému postoji nesměl získat.

„Když jsem teď Mistra a Markétku po letech četl znovu, zjistil jsem, že věci, které si pamatuju, tam už vůbec nejsou. Vrátil jsem se k úplně nové knize. Ale román se nezměnil, to já jsem se hodně změnil. Dával jsem důraz na něco jiného. Jinak jsem čtení prožil,“ vysvětluje Jirků, co ovlivnilo vyznění nových ilustrací.

„Profesor Václav Cigler mi kdysi říkal: ,Borisi, když ilustrujete, nesmíte knihu číst.‘ Já jsem ale opak. Čtu ji několikrát, abych byl v té době, abych nabídl to, co v knize není ozřejmeno, řečeno,“ popisuje Jirků.

Malíř nedávno dokončil sedmý z obrazů s portréty hlavních postav Mistra a Markétky v životní velikosti. Vyzval ho k tomu olomoucký psychiatr a galerista Libor Gronský, který plátna nyní vystavuje spolu s ilustracemi k románu ve své galerii. Jirků také jedná o výstavě v Moskvě, kde se děj Bulgakovova románu odehrává. Reprodukce portrétů by pak chtěl zařadit do úvodu případného dalšího vydání Mistra a Markétky.

Zatímco ve volné tvorbě je Jirků pověstný právě velkými formáty maleb – z nichž kolem dvou set je k vidění v autorově stálé expozici moravského zámku Holešov nedaleko Zlína, kde se malíř narodil –, menší rozměry knižních ilustrací ho prý neomezují. „Co si chci přiblížit, zvětším,“ říká opět slovy filmaře. „Paradoxně je knižní formát velký jako čtyřmetrový obraz, protože na něj při čtení hledíte zblízka, takže vám zaplní celý horizont. Jen když ilustruji, musím zmenšit prostředky – vzít si menší štětec.“

Je to paradox tvorby Borise Jirků: jeho největší ilustrátorská díla vznikají malým štětcem.