Co znamená honzík a co krajkový límeček? Výstava ve Vídni ukazuje, jak móda zařazuje člověka

Od naší spolupracovnice ve Vídni – Krajkové límečky obepínající krk by dnes za symbol vulgárnosti považoval málokdo. Přesto je právě tento módní doplněk jedním z důležitých exponátů výstavy Vulgar ve vídeňském Belvederu. Kurátoři na jeho příkladu ukazují, jak se měnil pohled na oděv a jeho smyslnost.

Bílý límeček evokující nevinnost je v mnoha ohledech i opakem sebe sama − dráždivým nástrojem tělesné manipulace. Oblíbený byl především v období takzvaného holandského zlatého věku. Bohatí měšťané límeček nosili, když se nechali portrétovat starými mistry − vidět je na plátnech Rembrandta nebo Johannese Vermeera.

Autentické historické ukázky z těchto dob lze na výstavě srovnat s kusem z dílny Johna Galliana, navrženým pro Dior v roce 2009. Do dalších historických etap pak diváka vtahují kostýmy inspirované érou Ludvíka XVI. nebo 60. lety minulého století a obrazy Pieta Mondriana.

Kurátoři ale dělají víc, než aby jen srovnávali minulost se současností. Zajímá je, jaké konotace v průběhu věků neslo samotné slovo vulgarita. V latině se termín "vulgus" používal pro popis obyčejných lidí. S postupem času ale nabyl nového významu. Snobové jako vulgárního označovali člověka, který se z jejich pohledu pohyboval a choval způsobem, jenž nebyl vlastní jejich vkusu. Byl jiný než oni.

Vídeňský Belvedere ukazuje, jak móda zařazuje člověka

Další 4
fotografie

Historicky mělo zařazení člověka do určité společenské vrstvy fatální důsledky, oděv se stal hlavním poznávacím znakem statusu člověka. A jeho potvrzením. Situace se v tomto ohledu změnila jen málo. I dnes "teror" značek diktuje, kdo je součástí elity a kdo je naopak jen "vulgární" chudák.

Při procházení mezi jednotlivými pokoji spektakulárního Belvederu, které stále zdobí původní barokní tapety, se tají dech nad okázalostí vystavených modelů, jejich precizním zpracováním i kvalitou látek.

Dnešní pohled na šaty odhalující klíční kosti jako ty ze salonu Chloe nebo imitující nahé lidské tělo (z luxusní značky Maison Margiella) už ale nikoho nešokuje. Vulgární však nutně nemusí znamenat šokující. Pro kurátory je to především hraniční termín. Něco, co člověku způsobuje rozkoš, ačkoliv je to za hranou vkusu.

A najít pro toto tvrzení příklady ve světě haute couture, tedy "vysoké krejčoviny", se ukazuje jako snadné. Návrháři si do svých kolekcí rádi půjčují motivy z minulosti a vědomě je zdůrazňují až na hranici kýče. Zároveň ale vysílají vzkaz, že tak jako ve světě umění, kde už bylo dávno vše řečeno, také zde zbývá prostor už jen pro recyklaci. Honzík, jímž si dámy vylepšovaly pozadí, má dnes například podobu honosné bagáže s logem Louis Vuitton.

Návrhy z nejluxusnějších módních domů světa dávají jasný vzkaz veřejnosti: jsme nedostupní, jsme jen pro vyvolené, jsme z říše snů a tužeb. Jsme ztělesněním vašich představ, které se nikdy nenaplní.

Tato arogantní zpráva má ovšem i druhé poselství. Pokud stále existuje něco, po čem člověk může prahnout, zůstává zachována křehká rovnováha jeho psyché.

V minulosti tím mohlo být kouzlo pohledu na rozpuštěné vlasy mladé dívky, dnes je to možnost nosit kabelku se značkou Prada. Je v tom rozdíl? Výstava v Belvederu ukazuje, že není. V čase se mění jen předměty, po kterých toužíme, a prostředí, kam chceme patřit. Dychtivost zůstává.