Od naší zpravodajky ve Vídni – "Co uděláš, když ti řeknu, abys jako duch zmizel v krajině?" − "Ukaž, jak se cítíš, když se na tebe dívám." − "Tančete!" Možnosti, které nese hra fotografa s modelem, připomíná výstava přibližně 120 snímků ze stálé sbírky fotografií přední vídeňské galerie Albertina.

Kurátoři měli jednoduchý, ale nosný nápad: vztah mezi portrétistou a portrétovaným rozčlenili do šesti částí provázaných s vývojem fotografického žánru. Osvěžující je zejména dnes, kdy objektivem fotoaparátu či mobilu mimoděk napodobujeme klasické kompozice profesionálních autorů nebo pořizujeme portréty, na nichž máme obstát hlavně sami před sebou.

Srovnávání děl světových tvůrců či zakladatelů žánru s vizuálním hlukem, jímž se dnes podílíme na provozu sociálních sítí, jistě není prvním plánem, který výstava v Albertině sleduje. Trochu sebekritický autor momentek z rodinných dovolených se však může ptát: jak jsme ještě ochotni se ostatním ukázat? Jak světu ukazujeme ostatní a nakolik jim pomáháme v tom, aby se zalíbili?

Ne v každém výstavním sále Albertiny takové úvahy dávají smysl. Pokoušet se porozumět mechanismům spolupráce mezi umělci, jimiž jsou například soudobý japonský fotograf Eikó Hosoe a tanečník Tacumi Hidžikata, je spíš cvičením v představivosti.

Hidžikata se na černobílých snímcích, jež výstavu otevírají, proměňuje v ducha Kamaitači, tedy mytickou bytost s dlouhými drápy, která v přírodě leká místní obyvatele. Občas se však sama potřebuje ztratit, odpočívat, zažít volnost a tehdy jsou její pohnutky srozumitelné každému.

Intimní portréty japonsko-rakouského fotografa Seiichiho Furuyi, který po dlouhá léta každodenně fotil svou ženu, herečku Christine Gösslerovou, vykreslují jiný rozměr vztahu mezi autorem a modelkou. Tito dva si vzájemně mohou projevit emoce, které přesahují pracovní i přátelské vztahy.

Jeden z portrétů pozoruhodně krásné ženy, která si v roce 1985 vzala život − a Furuya zaznamenal i její poslední den na světě, přesněji okamžiky, kdy už jeho součástí nebyla −, zachycuje úzkost, již sotva skrytá nahota ženy posouvá na hranici snesitelnosti. Prohlédněte si mě, ale nedívejte se na mě, nebo vás budu nenávidět, jako by říkala. Mohl ji Furuya toho dne k pózování trochu nutit?

Výstava

Acting For The Camera
Albertina, Vídeň, Rakousko
Výstava potrvá do 30. května

Moc světla nad lidskou podobou a ochotu se zcela proměnit ilustruje dvojice autoportrétů Hermana Lerskiho nazvaných Metamorfóza. Zástupce německé Nové věcnosti Lerski se tu nabízí v tříčtvrtečním profilu, z nějž lze odhadovat rysy tváře, jež dokonale popírá ánfas druhého portrétu. Jsem takový, jaký jsem teď: nadpozemský, krásný i ošklivý.

Jiný rozměr autoportrétu a shodou okolností zajímavý způsob, jak zachytit emoci, aniž bychom ji mohli odečíst z tváře, nabízí šestice vzájemně prokomponovaných snímků Brita Johna Coplanse. Pohledy na jeho nahé torzo s odkrytým ohanbím připomínají, že člověk často cítí jistý stud i sám před sebou. Ten sice nejspíš není nejdůležitějším obsahem autorovy studie, ale postavení jeho dlaní na stehnech či nachýlení postavy laika nutí soucítit s úkolem, který si vybral.

Titulní snímek k výstavě Acting for the Camera, jež v Albertině potrvá do 30. května, zachycuje na první pohled intimní, ale hlavně "nenuceně koketní" portrét rakouské herečky Romy Schneiderové.

V kontextu ostatních děl Schneiderová ideálně ilustruje téma přehlídky: diva před objektivem magazínovou roztomilost skutečně jen hraje. Kurátoři tak plní slib, který veřejnosti dali, ale nepozorovaně ji vystavili i takzvanému vídeňskému akcionismu − tělům pokrytým barvou, do nichž jsou zapíchané hřeby. Jejich práce má prokazatelnou vertikálu.

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist