Zájemců o adopci je více než osvojitelných dětí. Páry čekají roky, často se rozhodnou jen pro pěstounskou péči

Když manželé Jana a Jiří přijdou se svými dvěma malými dětmi do restaurace na okraji Prahy, nezůstane to bez povšimnutí. Čtyřletý Matyáš i téměř dvouletá Linda (jméno bylo změněno − pozn. red.) se okamžitě začnou dožadovat dobrot a nejsou spokojení ani poté, co matka vyndá z batohu veškeré zásoby. Největší boj se mezi dětmi svede o pečivo ve tvaru medvídka. "To byla výchovná chyba, že jsem vzala jen jednoho," usměje se Jana.

Na první pohled se tato mladá rodina neliší od jiných. Ve skutečnosti ale manželé vychovávají malou Lindu s vědomím, že takřka kdykoliv může putovat zpět ke své biologické rodině. Děvče mají od konce loňského roku "jen" v dlouhodobé pěstounské péči. Původně přitom chtěli dítě adoptovat, ale odradily je dlouhé čekací doby.

Ty se navíc v budoucnu mohou ještě protáhnout.

O osvojení Jana s Jiřím zažádali, když se dlouho neúspěšně snažili o dítě. Nakonec se jim narodil syn, tak žádost pozastavili. Když povyrostl, požádali znovu.

"Řekli nám, že jelikož už máme jedno vlastní dítě, čekací doba bude hodně dlouhá. Zhruba pět až deset let. Při představě, že bychom měli druhé dítě v padesáti, jsme se rozhodli, že půjdeme raději cestou pěstounské péče," vysvětluje Jana s tím, že Lindu dostali do péče během jednoho roku.

Zájemců je více než dětí

Podle statistik pražského spolku Středisko náhradní rodinné péče, jenž pomáhá žadatelům o osvojení nebo pěstounskou péči, žilo v roce 2015 v českých ústavech 9,5 tisíce opuštěných dětí. Přesto je dlouhodobě počet adoptovaných dětí nižší než množství párů, které mají o osvojení zájem.

V loňském roce ministerstvo práce a sociálních věcí evidovalo 540 žádostí o adopci, osvojeno bylo ve stejném období 377 dětí.

Podíl na tom má i sílící snaha pomoct původním rodičům, aby se o své děti zvládli postarat a mohli si je nechat.

"Dětí takzvaně právně volných k osvojení je čím dál tím méně. Kopíruje to ale vývoj v zemích na západ od nás. Jedním z důvodů je, že se zlepšuje preventivní práce s ohroženými biologickými rodinami," říká sociální pracovnice Pavla Pokorná ze Střediska náhradní rodinné péče.

Sociální práce se zaměřuje i na širší příbuzenstvo dítěte a rodinám je nabízeno více podpůrných služeb.

Čekání bezdětných párů v posledních třech letech často prodlužuje nový občanský zákoník, který posiluje práva původních rodičů.

"Zákon nově také nezaručuje absolutní nezrušitelnost osvojení. Každé osvojení lze za zákonem stanovených podmínek zrušit," upozornil mluvčí ministerstva práce Jiří
Vaněk.

Ze statistik se může zdát, že čím dál složitější proces některé bezdětné páry odrazuje. Počty žadatelů o osvojení v posledních letech setrvale klesají.

V roce 2008 jich oproti loňským 540 bylo o 250 více. Důvodem menšího zájmu je ovšem zřejmě i skutečnost, že lidé spoléhají na pokrok v medicíně.

"K poklesu počtu žadatelů mohl vést také výrazný nárůst úspěšnosti asistované reprodukce v Česku a možnosti náhradního mateřství," uvedl Vaněk.

Hlavně aby nečekaly děti

Doba čekání párů na adopci se liší region od regionu a mění se v čase. Například Olomoucký kraj teď uvádí průměrnou dobu dva až tři roky, Moravskoslezský jen rok a půl. Zásadní roli však hraje hlavně profil dítěte, o které se žadatelé dokážou postarat.

"Pokud jsou připraveni a ochotni přijmout dítě s určitými riziky v rodinné a osobní anamnéze, dítě se zdravotním handicapem, sourozeneckou skupinu či dítě jiného etnika, tak se většinou doba jejich čekání zkracuje," vysvětluje Pokorná ze Střediska náhradní rodinné péče. Právě tyto děti však často zůstávají v ústavech dlouhá léta, řada z nich až do dospělosti.

Věduna Bubleová, která středisko vede a zároveň je předsedkyní asociace Dítě a rodina, přiznává, že řada párů chce kvůli dlouhému čekání ze svých kritérií slevit.

"Vždycky je od toho odrazujeme. Nevyplácí se, když rodina ze zoufalství přijme dítě, s nímž původně vůbec nepočítala. Osvojení je na celý život," dodává.

Podle Pokorné je důležité především to, aby na péči v rodině − ať už u adoptivních rodičů, nebo pěstounů − nečekaly děti. A to především v ústavech. Zákon nově nařizuje, aby se při rozhodování o tom, kam opuštěné dítě poputuje, vždy upřednostňovalo rodinné prostředí.

Počty dětí v ústavech sice klesají, ale jen mírně. Česko zůstává poslední zemí v Evropské unii, která posílá do kojeneckých ústavů děti do tří let.

Bubleová kritizuje, že každý kraj si péči o opuštěné děti dělá po svém. Neexistuje například žádný centrální registr dětí, takže mezikrajská spolupráce záleží na iniciativě jednotlivých úředníků.

Podobně roztříštěný je i systém péče na celostátní úrovni. Péče spadá pod tři různá ministerstva. A vláda Bohuslava Sobotky (ČSSD) už ji nejspíš sjednotit nestihne.