Mladí divočáci z Poutníků se vracejí na retrospektivním albu. Bluegrass posunuli až k vážné hudbě

Sice je to skoro až intimní tvrzení, ale ze stránek časopisu Melodie z roku 1988 vyznívá nekompromisně přesvědčivě. Co pro vás znamená muzika, ptají se redaktoři tehdy třicetiletého Roberta Křesťana. Jde v ní o krásu a měla by krásu provokovat, odpovídá banjista a zpěvák bluegrassové kapely Poutníci.

Ta zrovna zažívala zlatou éru, kterou na dvojalbu připomíná právě vydaná retrospektiva téměř s padesátkou písní. Někdy převzatých, ale především těch, které Křesťan složil a v nichž byl autorem excelentních smutných textů.

Proč smutek? Ten je prý reakcí na radost a na krásno podobné tomu, jaké vycítil třeba v posledních sbírkách Jaroslava Seiferta, vysvětloval Křesťan jindy.

Už z toho bylo patrné, že Poutníci nehrají jen tak obyčejný bluegrass pro pobavení publika. Americkou venkovskou hudbu z Apalačských hor použili spíš jako základní plán, na kterém postupně vystavěli osobitý "czechgrass", jak ho pojmenoval slavný newyorský banjista Tony Trischka.

Tehdejší mandolinista Poutníků Jiří Plocek dokonce připomíná, že má-li být hudba pravdivá, musí ji muzikanti hrát především sami pro sebe, aby naplnili určitý vnitřní pocit. Pak může z hloubi nadchnout i publikum. Tím se Poutníci řídili.

Nové dvojalbum dokládá tu geniální srážku krásy a smutku za Křesťanovy poutnické éry, která skončila po 12 letech roku 1991. Výjimečná muzikantská úroveň tehdejších Poutníků je platná dodnes. Asi jako Mysliveček, Mozart nebo Stravinskij.

"Vždycky jsme hráli na doraz svých sil, na hranici vlastních možností," říká Plocek. "Možná proto je ta energie stále přítomná."

Ostatně virtuózní poutnická úprava Skočné od českého klasika Bedřicha Smetany by málem patřila spíš na Pražské jaro než na country a folkový festival Porta v Plzni.

Na tamní Lochotín jezdilo v 80. letech třicetitisícové publikum. Před jeho zraky plzeňský festival Poutníky ve své soutěži několikrát ocenil a tím je vyslal na vrchol tuzemské hudební scény. Mandolinista Plocek vzpomíná na večerní koncerty v plném lochotínském amfiteátru jako na zvláštní "bohoslužbu".

Koncem 80. let byli Poutníci jednou z nejžádanějších československých hudebních skupin. Hráli až přes dvě stovky koncertů ročně před vyprodanými sály, jejichž kapacita často dosahovala tisíce míst. Vydali dvě česky zpívané desky, dvě "exportní" anglické a zlatou éru uzavřeli koncertním dvojalbem.

Devadesátitisícový náklad debutového dlouhohrajícího titulu z roku 1987 byl rychle vyprodán, následné nahrávky Wayfaring Strangers a Chromí koně získaly od zámořské Společnosti pro zachování amerického bluegrassu cenu za nejlepší neamerická alba.

V tehdejším Československu to byla nevídaná kariéra, zvlášť když si uvědomíme komunistický marasmus, který v zemi do roku 1989 panoval.

"Za největší životní smůlu považuji to, že jsem dospíval v 70. letech, v období z mnoha hledisek tristním," připomenul Křesťan později Husákovu normalizaci, jíž se bránil příklonem ke svobodomyslné komunitě trampů a tradiční americké hudbě.

Kdyby se Křesťan narodil v zemi, k jejíž muzice se upnul − a nikoliv roku 1958 v Počátkách u Pelhřimova −, byl by dnes možná globální hvězdou typu Bruce Springsteena. Teď alespoň jezdí pravidelně hrát do USA s Druhou trávou − svou nynější kapelou, kterou s banjistou Lubošem Malinou, spoluhráčem z Poutníků, založil na konci jejich "zlaté éry". Holt: Born in the ČSR.

Na počátku této dráhy stála fúze Křesťanovy skupiny Trapeři s původními Poutníky, v nichž působil svérázný a inovativní banjista Svatoslav Kotas, který už v 70. letech udivoval svou verzí Mozartova Tureckého pochodu. Bylo to zřetelné předznamenání faktu, že také v někdejším Československu projde bluegrass poutnickou reformou.

Jiří Plocek říká, že k tomu tehdy Kotase a Poutníky inspirovali ti "mladí divočáci z New Yorku", kteří ve své hudbě míchali kdejaké vlivy − a myslí tím banjistu Tonyho Trischku či třeba mandolinistu Andyho Statmana.

Právě Statman, hrající také na klarinet a saxofon, přivedl Poutníky k odhodlání použít v jejich verzi rozměrné skladby Telegraph Road od britské kapely Dire Straits také saxofon. Navíc se Telegrafní cesta Poutníků vyrovná originální verzi, a možná ji dokonce překonává méně romantizujícím pojetím a citlivější dynamikou. Druhá tráva Telegrafní cestu dodnes hraje jako vrcholné číslo svých koncertů.

Kotas sice z Poutníků v roce 1983 nečekaně odešel, ale jeho vklad si kapela uchovala. "Nejkurióznější a nejneobvyklejší aranžmá třeba v písních Podobenství o náramcích, Jako pár chromejch koní, Všem Kryštofům Kolumbům či Jezdci dělal Kotas," odkazuje Plocek na některé z hitů tehdejších Poutníků.

Ti se do všeobecného povědomí dostali také Křesťanovou písní Panenka, která zlidověla. Autor píšící jinak těžce, třeba jen tři písně za rok, ji prý složil nečekaně rychle.

Decentní, ale velmi obrazné zpodobnění ztráty panenství patří v Křesťanových textech k nejprozaičtějším motivům. Většinou ale píše verše, jejichž konců nelze dohlédnout. A kdo tvrdí, že je pochopil, musí být stejně výjimečný jako autor sám.

"V Robertových verších je kdokoliv v nás chvíli před nadějí, chvíli před pádem," napsal hudební novinář Jiří Černý v křesťanovském duchu kdysi do předmluvy knihy písničkářových textů. A připomněl i odpověď Gustava Flauberta na otázku, kdo je madame Bovaryová: že onou Bovaryovou je Flaubert sám.

Podobně Robert Křesťan je obsahem svých písní. Snad to ani jinak nejde u autora, který od dvanácti let poslouchal Boba Dylana a po desetiletích mu s Druhou trávou vyslovil obdiv mistrovským albem Dylanovky, které jeden z Křesťanových hudebních vzorů posunuje do nových kvalit.

Stejně jako Druhá Tráva Dylana, také Poutníci kdysi kromě Dire Straits posunuli do obdivuhodných poloh hudbu Jethro Tull v písni Tažní koně nebo Rolling Stones ve Wild Horses. Také Poutníci byli krásně divocí.