Recenze: Tanečník Polunin v Praze předvedl své proslulé rotace i skoky mimo osu, ale také mělčinu

Pouze ve dvou krátkých vystoupeních baletní hvězdy Sergeje Polunina spočíval "formát live" pražské zastávky jeho turné. Ukrajinský "rebel, ikona, génius" − což jsou přídomky, které marketing Poluninovi připisuje − v pondělí nejen tančil, ale také besedoval s publikem. To rovněž vidělo dokumentární film Dancer, který na základě Poluninova dramatického příběhu natočil americký režisér Steven Cantor.

Producent tanečníkova turné Milosh Harajda pro Polunina získal exkluzivní prostor − scénu Národního divadla, obrovský mediální zájem, vážené sponzory a zhruba dva tisíce diváků, kteří v předprodeji během čtyř minut skoupili vstupenky nabízené za čtyři tisíce korun. Hodnotou, kterou za to producent nabídl, je talent Sergeje Polunina, jejž má Harajda zřejmě trochu pod kontrolou. 

Dokument Dancer, jenž byl v Národním divadle uveden, není vzácný. Už dva měsíce běží na HBO, je dostupný na DVD a v mizerné kopii ho Harajda několikrát podomácku promítal v Theatre Royal na pražských Vinohradech koncem minulého roku. Tam stály vstupenky kolem tří set korun. Tentokrát byla projekce sice o poznání kvalitnější, ale v portálu "zlaté kapličky" vyznívala bizarně.

Obsah filmu se týká složitého hledání osobní a profesní integrity Sergeje Polunina, fenomenálního tanečního zjevu přirovnávaného k Rudolfu Nurejevovi či Michailu Baryšnikovovi.

Obecné poselství snímku manifestuje fyzickou a emocionální zranitelnost profesionálních tanečníků, obrovské riziko a tlak, který na ně vytváří rodina, škola a později vedení souboru. Jejich dětství a mládí je spojeno s dřinou a nesvobodou, což může v určitých případech vyústit v ostrý vnitřní konflikt. Právě to se přihodilo Sergeji Poluninovi.

Polunin mimo osu

Hvězda večera se v Národním divadle poprvé předvedla live hned po zvednutí opony v choreografii Russella Maliphanta nazvané Silent Echo.

Šlo o několikaminutové sólo jemně mísící baletní estetiku pohybu se současným tancem a využívající Poluninovy legendární rotace a skoky mimo osu − v závěru snímku Dancer se objeví fragment této choreografie.

Podruhé se diváci dočkali živé prezentace baletního "Jamese Deana" po skončení filmu. Polunin zatančil choreografii, kterou globálně proslavil klip natočený Davidem LaChapellem na song Take Me to Church irského písničkáře Hoziera.

Tady si diváci mohli naživo ověřit, jak se choreografie, kterou pro Polunina stvořil v nejlepší víře jeho přítel Jade Hale-Christofi, nešťastně míjí s rozměrem a úderností Hozierovy písně, jak je patetická a jak staví na tolikrát ve filmovém dokumentu viděné skokové řadě. A bohužel také staví na afektu, který hloubku Poluninových prožitků proměňuje v teatrální gestickou mělčinu.

Pražské vystoupení zdaleka nemělo tu energii, pevnost, nonšalanci a lví charisma, o nichž vypráví film Dancer.

Polunin během mimořádného a nákladného večera dostal prostor ještě jednou, v závěrečné diskusi, již moderoval sám producent Milosh Harajda a zúčastnila se jí také tanečníkova matka Galina Poluninová. Vrchol blamáže nemohl být strmější: otázky strojené, odpovědi očekávané, zmatečné nebo vágní.

Dokonce ani benefiční téma, jímž je rozjezd Projektu Polunin, nebylo uspokojivě rozvedeno. Sergej Polunin by rád pomohl zajistit profesionálním tanečníkům péči, důstojné ekonomické podmínky a profesní ochranu. Také by chtěl, aby se tanec, respektive balet, dostal do širšího povědomí − do televize, reklamy, filmu.

Z Poluninových úst šlo o uvěřitelnou, osobně motivovanou proklamaci, bohužel nijak nestrukturovanou, o vítr opřenou, bez kontextu či náznaku strategie. Potvrdil, jak izolovaný může být špičkový tanečník, když ani nezná vlastní profesní kontext. Organizace na ochranu zájmů tanečníků dávno existují a možná by bylo dobré podporovat jejich činnost. Dokonce také v Česku už takové jsou, například Nadační fond pro taneční kariéru.

Sergej Polunin je bezpochyby fenomén. Vidět a slyšet ho live však prodlužuje obavy o jeho osud. Scénář jeho života se pořád zacykluje.