Zprava zleva Petra Fischera: Nový film Agnieszky Hollandové čili kosmická revoluce života

Zvláštní doba, v níž se staří odvažují k revolučním činům, zatímco mladí konzervují systém, v němž žijí. Systém, který je sice sociálně mimořádně nespravedlivý, často až patologický, který však poskytuje konzumní jistoty iluzivní svobody: od propojení moderními technologiemi přes biostravu až po neomezené cestování po celé planetě.

Konzervativní revoluci spokojených mladých lidí, kterých je i u nás dost a dost, se staví na odpor nejvíce revolucionáři minulosti. Třeba britský filmař Ken Loach nebo nejnověji polská režisérka Agnieszka Hollandová, která pár let před svou sedmdesátkou natočila revoluční, ekologicko-feministickou utopii podle románu Olgy Tokarczukové Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, z něhož v české verzi filmu zůstala jen poslední tři slova (mimochodem, jde o citát věty z Pekelných přísloví anglického mystika Williama Blaka, básníka, jehož holistické vidění tvoří vnitřní pojivo filmu).

Film Hollandové se ale v polštině jmenuje Pokot, což je slovo označující výstavku loveckých trofejí, a to je pro pochopení režisérčina uměleckého gesta docela podstatné.

Agnieszka Hollandová, pro niž scénář upravovala sama spisovatelka Tokarczuková, totiž ve filmu vystavuje oběti mužského světa, které na pranýř doslova i symbolicky přibíjí příroda, reprezentovaná jednou posedlou starší ženou, empaticky propojenou s celým vesmírem.

Je to něco jako symbolická pomsta žen na mužském světě, ovšem vedená velmi výchovnými záměry. Když muži − mocichtiví, násilní, neempatičtí, myšlenkově omezení − uvidí svůj vlastní neblahý konec, když se s nimi bude zacházet stejně bezohledně, jako oni zacházejí s jinými, mohli by snad pochopit, že je nejvyšší čas na změnu!

Konec filmu, v němž se rýsuje ideální vize štěstí těch, kteří dokážou při pohledu na výstavku mužských trofejí pochopit, jsou citliví a také otřesení hrozným stavem světa, je nejkrásnější filmovou utopií posledních let. Utopií, nad níž se pousmějeme pro její naivitu; kterou však zároveň nadšeně přijímáme, už pro tu odvahu vůbec něco takového nabídnout znuděnému masovému publiku, které se každé utopii už v možnosti vysmívá, neboť tu nejkrásnější "utopii" přece žijeme my právě tady a teď, v nejlepším z možných světů.

Hollandová se tomuto sebeuspokojení svým filmem vzpírá. Protestuje proti tomu, že všechno tak nějak běží dobře svým směrem, že už není proti čemu se vzpírat, že jsme vydáni společenskému samopohybu k dějinnému "Dobru". Pokot je vzpourou, vyjádřením touhy po vzpouře, výrazem revoluční vzpoury proti předčasně vyhlášené nemožnosti revoluce.

Ekologická utopie Agnieszky Hollandové (ale je to zároveň i utopie duchovní, protože právě ta k nalezení sebe sama potřebuje ekologický ohled či terapii) je pozoruhodná tím, že se v ní bouří staří lidé. Ti, kteří v minulosti tolikrát se systémem prohráli, tolikrát na něj narazili, ale také díky těmto srážkám pochopili, že sebeuspokojení vede k největším systémovým perverzím.

Revoluční násilí vykonávají staří, kteří místo meditace a přípravy na dobrou smrt bojují o budoucí podobu světa (ale není právě toto dobrá smrt, eutanazie?).

Nebyla by to ale správná utopie, kdyby v ní nebyla naděje nové generace, která ve spojení s touto podivnou novou moudrostí stáří (revoluce je věčná, jinak nás čeká smrt) pochopí, že cesta života vede jinudy. Je to generace, jež rozumí fungování konzumního systému natolik, že jej umí na chvíli celý vypnout. Příští revoluce, naznačují Hollandová s Tokarczukovou, bude revoluce transgenerační, a to proto, že půjde o revoluci života, o revoluci kosmickou, nikoliv o pouhou změnu systému, rekonstrukci či kosmetickou reformu.

Nebojme se za tuto revoluci postavit, vyzývá film Pokot, není se čeho bát. O nic jiného než o život přijít nemůžeme, bylo by mnohem horší přijít o sebe a o celý vesmír, který námi prostupuje. Jak to v Pekelných příslovích říká lakonicky přesný William Blake:

"Cesta krajnosti vede do paláce moudrosti.
Opatrnost je bohatá, ošklivá stará panna,
o niž uchází se Neschopnost."