O psaní, Harrym a jumbojetu: Jo Nesbo o tom, jak vznikala jeho kniha, která právě vychází česky

Na co myslím, když se chystám napsat knihu? Zaprvé na to, že napsat knihu je nemožné. Je nemožné zformulovat vlastní myšlenky a pocity do slov, která by je čtenáři zprostředkovala tak, aby se většina toho nejdůležitějšího v průběhu procesu neztratila. A rozhodně je zhola nemožné, aby tyto vágní zvukomalebné symboly čtenáře zlákaly, aby je přemluvily, že se spolu se mnou mají vydat na místa, na která bych je rád vzal. Z tohoto pohledu jsem jako pilot, který sedí za přístrojovou deskou jumbojetu, před sebou má vzletovou dráhu a v duchu si říká, že ačkoli už tenhle zázrak v minulosti párkrát zvládl, zdravý rozum mu napovídá, že není možné, aby k odlepení od země, ke vzletu, stačila dvojice křídel a běžící motor. Tím zázrakem se myslí, že se letadlo udrží ve vzduchu. A přistane přesně na tom místě, které si člověk plánoval. Ostatně k tomu s tím přistáním na plánovaném místě se ještě vrátím.

Co tedy dokáže zvednout letadlo do vzduchu? Očividně to není jen zásluha toho skeptického a k smrti vyděšeného pilota. Stejně tak spisovatel netvoří příběh sám. Zaprvé autor, v tomto případě já, vytváří příběhy, které je nutné číst v kontextu, v tradici a v souvislosti s literaturou, jež byla napsána již dříve. Spisovatelé, bez ohledu na žánr a bez ohledu na to, zda si jsou tohoto faktu vědomi, nebo ne, hovoří se svými předchůdci a současnými kolegy. Jako autor kriminálních románů vděčím za mnohé takovým spisovatelům, jako jsou Edgar Allan Poe, Conan Doyle, Raymond Chandler a Jim Thompson, ovšem také Karl Ove Knausgård, John Irving, Astrid Lindgrenová, Charles Dickens a linii lze klidně prodloužit až k Miguelu de Cervantesovi, a mé knihy je třeba číst ve světle jejich tvorby. A dovolte mi to zopakovat: je třeba je číst. Spisovatelé nutně nepíšou v literárním kontextu. Navzdory všemu existují autoři, kteří nepřečetli jedinou knihu, dokud sami nějakou nenapsali. Ovšem jestliže se kniha dostane k publiku, pak to, co napíšete, budou čtenáři číst a zažívat v kontextu, budou v tom rezonovat jejich vlastní životní a literární zkušenosti, vkus, morální hodnoty, očekávání od literatury a příslušného žánru. Tudíž jestliže jsme spisovatele přirovnali k pilotovi, pak literární tradice představuje křídla a čtenáři motor.

Aspoň v to já tedy vždycky doufám ve chvíli, kdy se mi ve vzletové rychlosti podaří zvednout letadlo do vzduchu a kdy sleduju, jak se blíží konec ranveje.

Staří přátelé neomrzí

Román Žízeň jsem začal psát v roce 2015. Protože šlo o jedenáctou knihu v sérii s vyšetřovatelem vražd Harrym Holem, má příběh protagonistu, jehož už velice dobře znám. Dokonce natolik dobře, že není vůbec od věci otázka, jestli o něm mám ještě co říct, jestli už ho vlastně nemám plné zuby. Jestli mám dál psát o této postavě jenom proto, že kniha, na jejíž obálce bude stát "román s Harrym Holem", s velkou pravděpodobností osloví široké publikum. Sám si tyhle otázky kladu. Je to důležité, protože vím, že toho dne, kdy napíšu jednu jedinou větu bez zájmu, to bude, jako když se poprvé z povinnosti milujete se svou polovičkou: bude to začátek konce.

Myslím si, že Harry Hole mě zajímá právě proto, že ho znám tak dobře. Stejně jako se vám neomrzí staří blízcí přátelé, nýbrž se s postupem času stávají tím jediným, co vás vlastně zajímá. Samozřejmě tu svou roli hraje postupně se prohlubující vhled do mnoha stránek dané osobnosti a do toho, jak tato osobnost odráží tu vaši, avšak také to, že vhled neutišuje vaši zvědavost, nýbrž ji dále dráždí: co se skrývá za dalšími a dalšími dveřmi? Ne že by se mi Harry a jeho svět omrzeli, ale oba jsou temní a člověk potřebuje světlo. Jakmile však strávím na oslepujícím denním světle delší chvíli, toužím po návratu k Harryho melancholii a pesimistickému nihilismu.

Proto je paradoxní, že na začátku Žízně je Harry šťastný. Popsat šťastného Harryho pro mě bylo těžké, protože na něj nejsem zvyklý. Na konci předchozího románu Policie se oženil s Ráchel a přednáší nyní na policejní akademii, kam jako student nastoupil Ráchelin syn Oleg. Harry sám přirovnává tento nově získaný pocit štěstí k chůzi po ledu. Denně se probouzí s nadějí na zachování statu quo, doufá, že i dnešní den bude opakováním včerejška, že led nepovolí. Ovšem zatímco si soukromá osoba Harry Hole přeje, aby harmonie trvala věčně, policista a lovec vrahů cítí neklid. Jediný pachatel, kterého v životě nechytil, je stále na svobodě. Harmonie a neklid se tu staví do vzájemného protikladu a Harryho odpovědnost za okruh jemu nejbližších osob se dostává do konfliktu s odpovědností policisty za větší okruh, za společnost. Ironií osudu však vítězí společnost, společenství, v němž byl sám vždy outsiderem. Což vzbuzuje otázku − tedy do té míry, do jaké může fikce otázky vzbuzovat: Jestliže člověka, jako je Harry, nežene honba za "štěstím", co je tedy jeho hnacím motorem? Jsme stádní zvířata, u nichž je potřeba přispívat k blahu stáda silnější než láska k životnímu partnerovi a dětem? Potřebuje dokonce i takový outsider jako Harry uznání lidí jemu rovných spíš než svou rodinu? Přeceňuje se "štěstí" v soukromé sféře?

Dva důvody ke změně kurzu

Většinu Žízně jsem napsal ve své oblíbené kavárně v Oslu, kam jsem chodil 17 let a která už nebude existovat, až se vrátím z cesty, na které právě jsem. Nicméně právě tam, u stálého stolu vzadu u stěny došlo po tom, co se mi povedlo odlepit jumbojet jménem Žízeň od země, k tomu, že jsem změnil kurz. Důvody byly dva. Jednak to, že jsem vyslechl hovor mezi mužem a ženou u sousedního stolu, o němž jsem si původně myslel, že se jedná o pracovní pohovor ("Kde se vidíš za pět let?" "Jaké jsou podle tvého názoru tvoje nejlepší vlastnosti?"), než mi došlo, že jde o rande domluvené po netu ("Jestli mám radši kočky, nebo psy? Hm. Máš ty radši kočky, nebo psy?"). Uchvátily mě nikoli ony očividně nebezpečné stránky rande domluveného přes Tinder, nýbrž tento rozhovor, jehož trapnost postupně nabývala bolestných rozměrů. Oba partneři očividně hledali − ovšem nenacházeli − společenské konvence a způsoby vyjadřování, za nimiž by se mohli skrýt, oba předkládali patrně lehce lživý obraz své osoby a přitom se odhalovali pohledu a hodnocením svého protějšku. Střídavě se stávali spisovatelem a čtenářem a příběhy, které během jejich schůzky vznikly, v tom téměř literárním kontextu, našly samy od sebe cestu do mé klávesnice.

Druhou změnu kurzu, která mě − a mé případné čtenáře − dovedla k přistání na jiném místě, než jaké jsem si původně plánoval, zavinil vampyrismus. Nevzpomínám si už, co jsem vlastně hledal, ale nejspíš něco v nejtemnějších a nejhlubších koutech psychiatrie. A když na mě vyskočily příběhy Petera Kürtena, vampýra z Düsseldorfu, a Richarda Trentona Chase, došlo mi, že přesně tohle mi chybělo k tomu, abych mohl mezi tématy v knize vystavět můstek a podat Harryho obraz. Obvykle mě takzvaná true crime, tedy pravdivá krimi, nezajímá, ovšem v tomto případě mě k úvahám ponoukly a moji fantazii rozdráždily nikoli kriminální prvky, nýbrž prvky lidské. Vampyristu a vraha žene nutkavá potřeba pít krev, ačkoli přitom paradoxně podstupuje riziko, že se kvůli vysokému obsahu železa v krvi otráví. Podobné je to s alkoholikem Harrym. A stejně jako Harry hledá i vampyrista u jiného člověka nejintimnější, nejniternější stránku, a to v podstatě doslova. Vždycky jsem Harryho líčil jako potenciálního kriminálníka, ovšem nikoli jako možného pijáka krve. A najednou šup, tady to máme, Harry se v Žízni krve napije.

Takže na co myslím, když dopíšu knihu, když jumbojet zázračně přistane a vám dojde, že jste přežili? V tu chvíli myslím − a je to myšlenka téměř nutkavá a nezaplašitelná − na další letoun, který bych rád zvedl do vzduchu. Klidně tomu říkejte žízeň, nikdy nelze vyloučit, že spisovatel nemá se svými postavami něco společného. Je možné, že v tomto případě by mě to mělo znepokojovat. Jenže stejně jako Harry, stejně jako vampyrista si mnozí spisovatelé neumějí pomoci a musí prostě pokračovat. Musí psát, musí létat.