Showbyznys políbí Brno. V sobotu tam vystoupí skupina Kiss, s níž Češi uzavřeli pakt na věčné časy

Patří k posledním stále na úrovni fungujícím mohykánům klasické rockové éry? Nebo se už jen točí samospádem jako mlýnek na dolary? Jsou tvůrci řady nesmrtelných riffů, anebo nijak zvlášť výjimeční skladatelé a muzikanti, u nichž okázalá show a bombastické efekty maskují hudební průměrnost?

Pohledy na americkou skupinu Kiss, která napřesrok oslaví 45 let nikdy nepřerušené existence, se různí. V sobotu se tato čtveřice opět představí v Česku, kam jezdí posledních dvacet let poměrně často. Tentokrát má namířeno na brněnské výstaviště.

Tuzemské publikum Kiss − nebo "Kissáky", jak se jim tu familiárně říká − miluje. V předlistopadových časech byl v Československu tento soubor a všechno s ním spojené bráno za určitý druh revolty. Proslulou kontroverzní grafickou podobu názvu skupiny se dvěma ostrými S, jež evokují uniformy jednotek SS, vymyslel kytarista Ace Frehley.

"Chtěl jsem něco, co vypadá rázně a je to tak jednoduché, že to děti vyškrabávají do školních lavic nebo si to mohou vyšít na bundy," vzpomínal po letech. Povedlo se mu to dokonale: možná by se i on sám divil, na kolika taškách, penálech, pravítkách či džínových bundách se tenhle nápis objevoval v jakémsi vzdáleném Československu, kde tenkrát Kiss neměli šanci vystoupit.

Komunistický režim mimo jiné právě kvůli svému logu dráždili a leckdo si ještě vzpomene na články, které kapelu označovaly za fašistickou.

Obviňovat její členy ze sympatií k nacismu je přitom do nebe volající nesmysl už jen proto, že ústředním postavám Kiss − zpívajícímu kytaristovi Paulu Stanleymu a baskytaristovi a rovněž zpěvákovi Genu Simmonsovi − koluje v žilách židovská krev.

Důvodem obří popularity skupiny samozřejmě do značné míry byla její šokující vizuální podoba, kdy si každý z hudebníků kromě bizarních, komiksovým uměním inspirovaných obleků a obuvi zvolil také příznačné specifické líčení.

Malba na obličeji a koncertní kostým Simmonse mají symbolizovat démona, v případě Stanleyho jde o "hvězdného chlapce", Frehley byl mimozemšťan a původní bubeník Peter Criss se na pódiu a propagačních fotografiích převtěloval v kočku.

Třebaže Frehley a Criss už ve skupině nejsou, jejich masky používají i současný sólový kytarista Tommy Thayer a bubeník Eric Singer.

Je excentricky výstřední vzezření pro Kiss opravdu nezbytné? Nikoliv nevyhnutelně, vždyť od roku 1983 až do reunionu zakládající sestavy v roce 1996 se bez typické image obešli. Na druhou stranu částečný odliv posluchačského zájmu bezpochyby souvisel také s tím, že se Kiss svého veleúspěšného trademarku dočasně zřekli.

Bylo by však hrubě nespravedlivé tvrdit, že samotná muzika je u této kapely v podstatě vedlejší a prvořadé je ono "divadlo", k němuž neodmyslitelně na každém koncertu patří chrlení umělé krve, plivání ohně, Stanleyho cestování na laně nad hlavami ohromených diváků a další tradiční kousky.

Úderné a přiměřeně syrové rock'n'rollové písničky sice nikdy nepředstavovaly hudební revoluci, přesto ovlivnily ohromné množství zejména hardrockových i metalových skupin. A především: Kiss jsou rození hitmakeři, řada jejich hitovek bude žít vlastním životem i po někdy v budoucnu neodvratitelném zániku souboru.

Navíc ani prozatím poslední studiová deska Monster z roku 2012 naštěstí není jen snůškou urputně vypocených a "zbytečných" − protože stokrát slyšených − nápadů.

Před časem se přitom "Kissáci" tvářili, že žádné album už natáčet a vydávat nebudou, protože je hluboce uráží, jak se hudba ve velkém "krade".

Některá kategorická tvrzení z jejich strany je však nutno brát s rezervou. Ostatně už někdy od přelomu tisíciletí kapela opakovaně hovořila o "závěrečných rozlučkových koncertech" a "definitivně posledním turné". Přesto se tato mašina valí stále dál.

Simmons a Stanley si umějí dobře spočítat, že se jim to nadále víc než královsky zaplatí. Možná nikdo z bývalých ani současných hvězd pop-music nemá tak výjimečně vyvinutý obchodní talent jako právě tihle dva pánové − a jejich oddaní fanoušci mu znovu a znovu ochotně podléhají.