Někdy se na život dívám jako na divadelní hru, říká Kocábová. Napsala komedii pro Švandovo divadlo

Na závěr sezony si pražské Švandovo divadlo nechalo premiéru "razantní komedie" Pohřeb až zítra. Přímo pro něj ji jako svůj první dramatický text psaný na objednávku stvořila spisovatelka a zpěvačka Natálie Kocábová. "Byla to velká zátěžová zkouška," říká autorka, jejíž komedie bude mít premiéru v sobotu.

Novinku režíruje Daniel Hrbek, ředitel Švandova divadla, jenž obdivuje ostrý, autentický jazyk Kocábové. "Na jejím psaní se mi líbí energie, napětí a přímost, s jakou směřuje k vyhroceným dramatickým situacím," popisuje Hrbek.

Právě on text před dvěma lety objednal a následně dával Kocábové oponenturu. "Oslovil mě s vlastním námětem. Ten mi ale nevyhovoval," vzpomíná Kocábová, která pak hledala motivy, až jednou Hrbkovi začala vyprávět o svém životě. "A on navrhl, abych se pokusila napsat právě to," dodává.

Začala vznikat komedie o rodině, jejíž soužití komplikují rozvody a nové vztahy rodičů i dospělých dětí. Děj se odehrává v předvečer pohřbu babičky. Matka chystá večeři, na kterou pozve bývalého manžela i jejich tři děti, z nichž dvě starší dcery již mají vlastní domácnosti. Série absurdních situací se umocní ve chvíli, kdy matka přítomným představí svého nového přítele íránského původu.

"Potřebovala jsem si ulevit od stresu, který jsem prožívala a který zhoršovala politická situace," říká autorka, jež po rozchodu rodičů zažila rozpad vlastního manželství. Pocit deziluze prý umocňovala i společenská panika, když Evropa řešila uprchlíky.

"To téma začalo lidi rozdělovat. Také v mé rodině byli někteří proti migrantům, druzí pro, jiní zdůrazňovali střízlivý pohled," vzpomíná spisovatelka na chvíle, kdy si přestávala rozumět s otcem, hudebníkem a politikem Michaelem Kocábem. "Táta vidí věci racionálně, z nadhledu. Nepropadá hysterii. Ale já jsem matka, jsem hodně intuitivní. Viděla jsem to jinak. Asi jsme měli pravdu oba, ale jinak jsme ji interpretovali," komentuje rodinnou krizi.

Někdy se na život dívám jako na divadelní hru, říká Kocábová

Další 4
fotografie

Ani poté, co si Kocábová ujasnila téma hry, nebylo psaní snadné. "Neumím psát v termínu, deadline na mě nefunguje, naopak přestanu být produktivní. Vím, že musím počkat na určitý moment. Když se do něj trefím, tak to najednou jde, je to určité psychické nastavení," popisuje autorka, která si při práci nedělala starosti s divadelním stylem.

Jako vystudovaná filmová scenáristka psala věcné dialogy s minimálním prostorem pro dramatické vyznění. "Není tam nic navíc. Jsou to téměř filmové dialogy, což byla pro herce výzva," říká autorka a přiznává, že byla poučena o divadelní realitě, kde se na rozdíl od filmu například špatně zachycuje šepot.

"Moc jsem divadelní zásady nerespektovala. Daniel mi to vysvětloval a já jsem psala další a další verze. Nakonec jsem se přece vrátila k té původní," stojí si za svým autorka, podle níž je mnoho současných her příliš emočně zabarvených, a tak už není třeba psát další takové.

Postavy ve hře Kocábová vytvořila podle svých blízkých. "Vyděsilo mě, když jsem v některé větě poznala kohosi z rodiny. Ale herci si to natolik přivlastnili, že už to tak není. Hrají rodinu, která je podobná více rodinám, nejen té mojí," říká.

Když mluví Natálie Kocábová o rodině, její hlas o půl tónu klesne. Prožívá prý pocit ztráty domova a všímá si, že je to problém generační. "Rozvedení lidé s dětmi si hledají další rozvedené s dětmi, vznikají patchworkové, slepené rodiny. Je v nich dvojnásobně nebo trojnásobně víc aspektů, se kterými pak bojují − na rozdíl od původní ucelené rodiny. Je tam mnohem více různě komplikovaných vztahů. Totální guláš," dodává autorka, která sice do hry vymyslela katarzi, v životě ji ale nevidí.

Natálii Kocábovou inspirují skutečné osudy. Před třemi lety napsala román Tohle byl můj pokoj, v němž se vyrovnávala se smrtí kamaráda. "Dříve jsem hledala inspiraci jinde, ale pak jsem si uvědomila, že příběhů mám kolem sebe moc," říká spisovatelka, která v sedmnácti vydala první sbírku básní a o rok později publikovala novelu Monarcha Absint.

"Stává se mi, že i na svůj život pohlížím jako na román nebo divadelní hru," míní Kocábová. "Mám pak tendence prožívat všechno dramatičtěji. Občas se příliš vciťuji do ostatních, zakouším všechny emoce, které to unese. Ale popravdě je to k nežití. Snažím se s tím přestat," dodává.