Sazba výtvarníka Eduarda Ovčáčka je na výstavě v kutnohorském GASK stále horká

Přímo proti divákovým očím hoří oheň. Ten výjev působí, jako kdyby vzplálo celé náměstí. Padla noc a plameny se šíří do všech stran. Místo hasičských sirén jsou ale slyšet "etnické" bubny.

Na velké televizní obrazovce v čele jedné z místností kutnohorské galerie GASK se na výstavě čtyřiaosmdesátiletého Eduarda Ovčáčka dokola opakuje téměř čtvrtstoletí starý videozáznam akce v centru Ostravy, kterou umělec připravil v rámci festivalu Malamut. Odkazuje ke dvěma autorovým základním prostředkům: k ohni, jejž Ovčáček používal už v šedesátých letech při tvorbě takzvaných vypalovaných koláží, a především k jednoduchému symbolickému znaku.

Plamenem, který Ovčáček roku 1994 zapálil na ostravském náměstí, hoří provaz vytvarovaný na travnaté ploše do obrovského piktogramu zjednodušené lidské postavy, jakési "Ostravské venuše" s geny možná té Věstonické. Základní minimalistická linie "provazové hořící kresby" se podobá jeskynním malbám pravěkých lidí. A samotná Ovčáčkova akce provázená bubnováním připomíná dávný rituál.

Ovčáček se tímto "hořícím znakem" vrací ke své prvotní inspiraci z padesátých let. A nebyl samozřejmě zdaleka jediným modernistou dvacátého století, kterého nadchlo umění takzvaných přírodních národů. Přinejmenším v tuzemském kontextu ale Ovčáček desítky let rozvíjenou prací se znaky patří k ojedinělým osobnostem.

Sazba výtvarníka Eduarda Ovčáčka je stále horká

Ačkoliv nynější výstava Eduarda Ovčáčka v galerii GASK není rozsáhlá a obsahuje jen kolem čtyřicítky prací, je dostatečně intenzivní na to, aby se svým dopadem stala velkou.

I to relativně malé množství děl, často pocházejících z posledních let − grafik, maleb, digitálních tisků či geometrických objektů −, které jen tak "ukusují" z rozsáhlého Ovčáčkova portfolia, nabízí docela koncentrovaný pohled na jeho lettristickou tvorbu: tedy práci s písmeny, číslicemi i vlastními znaky a jejich geometrickým uspořádáním mnohdy ve větších plochách, které jsou příbuzné až grafickým hudebním partiturám.

Od devadesátých let Ovčáček ve svých nových pracích záměrně cituje sám sebe. Tedy umělce, který zprvu vlastní "jeskynní malby" postav tvořil na papíře i plátně a pak také u psacího stroje začínal vytvářet vizuální poezii, jíž se v šedesátých letech rovněž věnovali Jiří Kolář, Bohumila Grögerová s Josefem Hiršalem či Václav Havel.

A tak například v loňských autorových tiscích na plátně nazvaných Homage à K. Malevič se znovu vracejí Ovčáčkovy práce z roku 1979. Nebo v Lekci velkého A se opět digitálními tisky připomíná kolekce někdejších monotypů, jimiž Ovčáček bezprostředně reagoval na ruskou okupaci Československa v roce 1968: písmeno A se veze na pásech tanku, je z něho vytvořen komunistický symbol − pěticípá hvězda, nebo se objevuje v opakujícím se slově Pravda motajícím se v kruhu.

Právě Ovčáčkova generace, jejíž umění mělo v uvolněných šedesátých letech velkou šanci rovnoprávně se zařadit do světového kontextu, na příjezd tanků osudově doplatila.

Výstavu Eduarda Ovčáčka v GASK můžeme však díky přesvědčivému rozvíjení hry s písmeny, číslicemi, znaky a geometrií vnímat jako důležité připomenutí tvorby nepodvoleného autora. Na malé ploše dvou místností jinak obrovské galerie najdeme pravdu o Eduardu Ovčáčkovi. Vysázenou stále horkou, aktuální sazbou. A nemotá se v kruhu.