Reportáž: Benátské bienále se zaměřilo na ručně vyráběné umění, nejpůsobivější pavilon mají Němci

Od naší spolupracovnice v Benátkách – Nedávno otevřené bienále umění v italských Benátkách, které je každé dva roky nejsledovanější přehlídkou výtvarných děl na světě, chce letos odvést pozornost pryč od úzkostí současnosti a vrátit umění jeho někdejší moc. To neznamená, že by vybraná díla například představovala návrat k malbě, která výtvarnému umění dříve dominovala, byť i malby jsou v Benátkách k vidění.

Díla do hlavní expozice letos vybírala šéfkurátorka pařížského muzea Centre Pompidou Christine Macelová. Zaměřila se na autory tvořící ve vlastních světech, pojímající umění jako šamanismus nebo rituál.

Hlavní část výstavy v zahradách Giardini začíná pracemi chorvatského konceptuálního umělce Mladena Stilonoviče nazvanými Umělec v práci, sérií fotografií dokumentujících to, jak umělec… spí. Rakušan Franz West svoji instalaci nazval Otium, tedy řeckým termínem označujícím stav odpočinku. A ruské duo Jelena a Viktor Vorobjevovi vytvořilo instalaci s postelí umístěnou u zdi.

Neznamená to, že by kurátorka bienále chápala umění jako odpočinkovou činnost. Spíš chce tímto úvodem poukázat, že v dobách před internetem či virtuální realitou to byla výtvarná díla, která diváka uváděla až do snových stavů, přenášela ho do jiných světů.

V rozhovoru pro server Artnet se kurátorka Macelová svěřila, že současné technologie jí mnoho neříkají. Sedm oddílů hlavní výstavy v Benátkách to potvrzuje zaměřením na tradičně, ručně vyrobená umělecká díla. Návštěvníky čekají upletené koberce, či dokonce lampy.

Benátské bienále: hlavní je pracovat rukama

Dalších 18
fotografií

Před dvěma roky hlavní část bienále sestavoval kurátor Okwui Enwezor z mnichovského muzea Haus der Kunst, který přehlídku nabil bzučením motorových pil, vůní dehtu a veřejným čtením Marxova Kapitálu. Enwezor chtěl tehdy ukázat "všechny budoucnosti světa", jimiž vyvolal úzkostlivou atmosféru.

Naopak nynější kurátorka Macelová výstavu strukturovala lehce, čitelně, divák ji stráví snadno. Politické narážky jsou spíš výjimečné, důraz se klade na řemeslnou stránku či obecně na práci s barvami a zvuky.

Například při vstupu do bývalé loděnice Arsenale, kde se tradičně odehrává druhá část hlavní výstavy, si divák může v projektu umělce Leeho Mingweie nechat opravit kus oblečení a jeho nit pak připevnit na jeden ze stovek válečků umístěných do zdí. Filipínský umělec David Medally rovnou osobní věci návštěvníků přišívá do jakéhosi komunitního gobelínu. Taková díla jako by hovořila o schopnosti umění spojovat, vytvářet komunity.

Některá mají přesah až do antropologie: instalace již nežijícího chilského rodáka Juana Downeyho seznamuje diváka s kmeny žijícími v Amazonii, v Bogotě a Paříži působící výtvarník Marcos Ávila Forero pro změnu připomíná prastarý, etnicky specifický způsob komunikace pomocí vody v řece, kdy Kolumbijci afrického původu přicházeli k řece a rukama bušili do vodní hladiny.

Části výstavy věnované šamanismu dominují fantaskní sochy Indky Riny Banerjeeové nebo obrovská instalace Brazilce Ernesta Neta s baldachýnem a hudebními nástroji, na něž ovšem kolemjdoucí návštěvníci vybrnkávají třeba píseň Wonderwall od skupiny Oasis. V této části bienále vzbuzuje pocit, že hippie hnutí ze šedesátých let minulého století stále žije − byť je otázka, zda umění člověku nedokáže poskytnout i jiný způsob úniku ze současnosti.

Ve Vancouveru narozený, ale v Berlíně žijící umělec Jeremy Show natočil sci-fi video o sektě, která se v dystopické budoucnosti snaží navázat ztracený kontakt prostřednictvím jakýchsi absurdních orgasmických tanců. V kontextu bienále právě toto video zvlášť vyznívá jako kritika toho, na čem letošní ročník tak lpí.

Benátské bienále ovšem tradičně netvoří jen hlavní přehlídka vybraná kurátorkou, ale také národní pavilony, jejichž náplň vybírají přímo vystavující země. Mnohé jako by souzněly s linií určenou kurátorkou: například Rumunsko představuje jedenadevadesátiletou Getu Bratescuovou, kterou proslavily pletené gobelíny, lineární abstrakce, ale také performance.

Některé pavilony, třeba ten ruský či dánský, lze klidně vynechat − jejich autoři sice vytváří vlastní světy, jejich díla ale zarážejí svojí naivitou a kýčovitostí. Originální je naopak mexický pavilon, kde umělec Carlos Amorales vytvořil vlastní hudební jazyk. Z keramiky odlil desítky lesklých černých předmětů, ve skutečnosti píšťal, které vyskládal na stoly jako nějaké bizarní zkameněliny. Čas od času na píšťaly přichází zahrát tým hudebníků. Působí, jako by při tom společně komunikovali.

Velké oblibě se na bienále těší pavilon Německa, jenž se zbytku výstavy zcela vymyká. Od všeho ručně vyrobeného umění a narážek na hippies zde návštěvník může utéct za neskutečnou performancí zvanou Faust, kterou vymyslely umělkyně Anne Imhofová s kurátorkou Susanne Pfefferovou.

Budova německého pavilonu je obehnaná vysokým mřížovým plotem, za nímž pobíhají dvě obrovské dogy. Vnitřek připomíná jakási sofistikovaná jatka: na podlaze jsou umístěné hadice, z nichž mezi šedými neckami a mopy vytéká voda.

Zvýšená podlaha je prosklená a pod ní lze vidět herce, kteří svými těly v průběhu tříhodinové performance vytvářejí fascinující, strašidelný poetický tanec, různě se plazí, klečí či tančí a mezi kabely či špinavými matracemi se všelijak navzájem jemně týrají. To vše doprovází drásavý živý zpěv a místy i pláč.

Performance je sice trochu pozérská, trochu ironická, ale mluví k věci − k tomu, co se zbytek bienále snaží tak sladce zapřít. Právě německý pavilon nejlépe vystihuje úzkost, která je ze současného světa cítit. Člověk nejenže před ní nedokáže utéct, jak mu navrhuje zbytek bienále: dokonce ji touží nějakým způsobem spatřit.