Boris Klepal: Bělohlávek byl vyslancem lásky k české hudbě, jeho odchod je pro ni tragédií

"A jsme sirotky!" mohli by zaplakat členové České filharmonie, podobně jako kdysi Žižkovi vojáci nad svým mrtvým velitelem. Ve středu večer v jednasedmdesáti letech zemřel dirigent Jiří Bělohlávek. Stal se garantem sjednocení a uměleckého vzestupu orchestru, který se před příchodem svého zatím posledního šéfdirigenta potácel ve sporech a žil víc ze jména než z výkonů.

Jiří Bělohlávek byl ovšem úplně jiný typ než husitský hejtman, ačkoliv k vojenskému světu ho alespoň terminologií přiblížilo jmenování komandérem Řádu britského impéria. Řád však obdržel za hudební zásluhy a v tomto směru byl hrdinou, ačkoliv svůj osobní život žil zcela neokázale.

Projevilo se to i v minimu zpráv o jeho dlouhotrvajícím trápení s rakovinou. "Vůbec jsem netušil, že měl rakovinu," reagoval s lítostí hudební kritik a znalec české hudby Tully Potter.

Jiří Bělohlávek se vyjadřoval takřka výhradně hudbou, nepěstoval si mediální image a neprodával své soukromí za popularitu. Hlídal si tak svůj klid, což zároveň vedlo až k tragikomickým omylům. Třeba když byl minulý rok jmenován čestným občanem Prahy a Česká filharmonie na svém Facebooku publikovala fotky z předávacího rituálu. Pod nimi se s mnoha smajlíky objevovaly sázky, že došlo k záměně fotografií a že ten holohlavý pán určitě není Jiří Bělohlávek.

Informace o jeho nemoci patřila k zákulisním tajemstvím a nezasvěcení posluchači ho při nástupu před orchestr nepoznávali. Teprve podle gest si uvědomovali, že se nechali zmást chybějícími bílými vlasy, o které Bělohlávka připravila chemoterapie a s nimiž přišel také o své nomen omen.

Bez vlasů a značně pohublému jako by se ale ještě pronikavěji hlásilo o slovo jeho charisma. Prohloubily a zvýraznily se mu rysy v obličeji, jeho hlava začala připomínat Buddhu. Stejně jako probuzený princ Siddhártha se také Bělohlávek obracel do nitra skladeb, hledal jejich podstatu a nechával ji vyzařovat ven.

Jiří Bělohlávek nebyl dirigent velkých gest a prudkých dramatických zvratů. Spíš přemýšlivý lyrik, který pronikal k vnitřní kráse hudby a skládal fungující celky z jemně propracovaných detailů. A jsou to celky obdivuhodně soudržné i působivé, jak se každý může přesvědčit z kompletu symfonií Antonína Dvořáka, který s Českou filharmonií natočil pro firmu Decca.

Bělohlávek dirigoval dívčí orchestr i koncert v sídle OSN. Připomeňte si šéfdirigenta České filharmonie

Dalších 23
fotografií

Proces vzniku těchto nahrávek zachycuje i dokumentární film režisérky Barbary Willis Sweeteové a je štěstí, že existuje záznam Bělohlávka při práci, byť sám ji nikdy nepovažoval za dokončenou. Ještě začátkem této sezony se orchestr při zkoušce Dvořákovy Sedmé v Německu dostal do takové konstelace, až prý Bělohlávka napadalo, že by se celá symfonie měla přetočit.

Jistěže se smál, když na to vzpomínal, ale možná potřeboval nutnost dobrat se k ideálnímu stavu věcí alespoň trochu zlehčit i před sebou. Všechny jeho účty s hudbou byly stále nevyřízené, jak sám říkal.

Bělohlávek byl vyslancem lásky k české hudbě a mnohé vlastenecké srdce pookřálo, když v jeho ruce vidělo českou vlajku na závěrečném koncertu BBC Proms v Londýně roku 2012. Vlastenectví Jiřího Bělohlávka ale rovněž pramenilo z hudby, které sloužilo, zamávání českou vlajkou bylo proti tomu jen zapomenutelným okamžikem.

Ukázalo se to ve Vídeňské státní opeře, kde roku 2014 dirigoval novou inscenaci Dvořákovy Rusalky. V orchestřišti jednoho z nejslavnějších operních domů světa sedávají Vídeňští filharmonici, jejichž kvalita je stejně pověstná jako nabitý program divadla, který orchestrální zkoušky redukuje na nezbytné minimum, mnohdy i pod něj.

Jiří Bělohlávek dokázal i tak vtisknout Rusalce jemnou a líbeznou poezii − v místě, kde se na špičkové úrovni hrává Wagner, zněla jako malý zázrak. Smutná pohádka o české hudbě se měkce zatřpytila mezi divokými valkýrami a chmurnými soumraky bohů.

Když Bělohlávek opouštěl orchestr BBC, se kterým přes dvacet let spolupracoval a šest let jej vedl, britské publikum mu na rozloučenou zpívalo Auld Lang Syne. Největší český dirigent své generace se vracel do Prahy, kde završil kariéru jako šéfdirigent České filharmonie. A nebyla to pro něj jen epizoda před pokračováním v kariéře jinde − své místo u České filharmonie pokládal za definitivní vrchol uměleckého života a nic jiného už neplánoval.

Je kruté, že mu osud nedovolil setrvat ve funkci déle, a svým způsobem je to tragédie jak pro českou hudbu, tak pro samotný orchestr. Ten se bude muset s odchodem Jiřího Bělohlávka vyrovnat lidsky, ale také − a možná především − umělecky.

Jestli je ve hře charakteristický projev České filharmonie, který zatím odolává stále uniformnějšímu zvuku orchestrů ze Západu, adekvátní nástupce se bude hledat strašně těžko, pokud vůbec existuje.

Ohlížet se za kariérou Jiřího Bělohlávka vede k dlouhému výčtu úspěchů na mezinárodním poli i vzpomínkám na složité budování nezpochybnitelné pozice na domácí scéně, která se k němu nechovala vždy nejlíp. Konec jeho prvního angažmá u České filharmonie v roce 1992, kdy mu hráči v tajné volbě vyslovili nedůvěru, si dějiny české hudby za rámeček nedají.

Vyvstávají ale i pěkné paralely − Bělohlávek byl violoncellistou jako Arturo Toscanini, podobně jako Václav Talich založil svůj komorní orchestr. Kdyby za Bělohlávkem nezůstalo nic jiného než orchestr PKF, jejž s mladými hráči vybudoval po sametové revoluci a pak jej dvanáct let vedl, i tak by to bylo hodně.

Jeho učiteli byli legendární dirigenti Václav Neumann a Sergiu Celibidache. Od prvního z nich se učil a dostával příležitosti doma i v Berlíně, ale chodil ho také jako jeho asistent otravovat s kritickými výhradami po koncertech. Na druhého vzpomínal jako na osobnost, která mu otevřela hudbu v celé její hloubce: "On mě naučil, nebo mi vlastně ukázal, jak nic nedělám. Jak nic neumím, jak neumím študovat, jak celou roli dirigenta vnímám povrchně a můj průnik do partitury je směšný a povrchní. To nebylo moc příjemné zjištění, ale vedlo mě k tomu, že jsem to proměnil. Začal jsem pracovat naprosto odlišným způsobem," říkal.

Odlišným způsobem začíná od čtvrtka pracovat celá česká hudba, která přišla o jednu z klíčových osobností. Ať už bude Jiřímu Bělohlávkovi znít na rozloučenou Auld Lang Syne, druhá věta Novosvětské, nebo Zelení hájové, pořád to bude jeho píseň a jeho hudba, ve které neznal žádné "guilty pleasures". Při kontaktu s hudbou pokládal sebemenší pocit viny za absolutně nemožný.