V poslední novince sezony Divadla Na zábradlí si loutky hrají na lidi, herci se svěřují s traumaty

Osm herců Divadla Na zábradlí konfrontuje třinácté komnaty vlastního dětství s pohádkami i životem Hanse Christiana Andersena. Inscenaci nazvanou AnderSen aneb Fantazie mě přivede do blázince připravil režisér Jan Mikulášek, po páteční premiéře dnes bude mít první reprízu.

Na pozadí omšelých stěn biedermeierovského pokojíčku pro panenky ožívají všelijak poraněné nebo handicapované, bizarně vyhlížející postavy, které připomínají hrdiny andersenovských příběhů. Je tu Tanečnice i Sněhová královna a Kaj, Cínový vojáček nebo Císař. Mezi nimi i spisovatel, který je ve své přecitlivělé fantazii stvořil a vdechl jim něco z vlastní bolavé duše.

Herci, například Miloslav König nebo Jana Plodková, se v rámci své typologie proměňují: chvílemi se podobají třeba nočním můrám z ilustrací a filmů Tima Burtona. Pokojíček s květinovými tapetami a nočními lampičkami navštíví i Andersenova kolegyně Božena Němcová v podání Magdalény Sidonové.

Tvůrci inscenace obracejí situaci dětské hry − loutky, které jsou zpravidla objekty v lidských rukách, teď říkají: "Pojďme si zahrát na lidi, to je vždy nějaká zábava!" Herci střídavě vystupují z pimprlových "rolí", stojí na scéně sami za sebe, konfrontují se veřejně nejen se vzpomínkami, ale také s vlastními fotografiemi z dětství. Se zlehčující sebeironií se svěřují s traumaty a trapasy, jako jsou potíže s kakáním a čůráním, poznáváním svého těla.

Objevují se pedofilní motivy, ale také téma sebeukájení či sebeuvědomění, iniciační zážitky vlastní existence nebo smrti.

Andersenovy loutky si na Zábradlí hrají na lidi

Další 3
fotografie

Tematické shluky prostupují odkazy k Andersenovým textům. Někdy je to jen věta, kterou ani nedokážeme přesně zařadit, dobře známý výjev Kaje a Sněhové královny nebo za srdce beroucí konec Děvčátka se sirkami. Objevují se i různá "krátká" spojení.

Herec Petr Čtvrtníček obchází "děti" jako exhibicionista a zády k publiku za zvuku varhan rozevírá baloňák. Na hlavě má korunu, která ho posléze spojí s protagonistou pohádky Císařovy nové šaty. Motiv nahoty je zas okořeněn hudební citací z písně Richarda Müllera Nahý.

Výstupy či obrazy, které často působí víc výtvarně než divadelně, nejsou jen dílem režiséra a herců, zásadně je poznamenala představivost výtvarníka Marka Cpina. Bez jeho jemného smyslu pro eleganci, humor, styl a přesně charakterizující tvarový detail si tvorbu dnešního Zábradlí nelze ani představit.

Tentokrát Cpin spojil plastovou židli s biedermeierem, Andersenovu dobu, která vzbuzuje romantické pohádkové představy, s estetikou dětství v 80. letech minulého století. A opět si na závěr nechal překvapení, když rozevřel pokojíček, vystavěl dům a z něho pak i schodiště kamsi nahoru ke kříži, kde končí "kalvárie" Andersenova života.

Stejně jako na ohromení ze Cpinových scén si už divák zvykl na spolehlivou souhru zdejších herců. Jejich projev divadelní jazyk režiséra Mikuláška podřizuje výrazné stylizaci, ale nikdy jim neupírá osobitost ani osobnost. Všech osm herců pak inscenaci impozantně a dojemně dovrší a cappella smetanovským sborem Má hvězda.

Mikuláškova režie splývá na bázi snu vyplavujícího úzkosti, bolavé zážitky nebo jen nejistotu o skutečnosti. Téma dětství a sebeprojekce do světa pohádek a symbolických bytostí je osobně, ale nijak hluboce pojato prostřednictvím herců a jejich patrně autentických vzpomínek.

Díky metodě kolektivní improvizace, s níž Zábradlí opakovaně pracuje, se však téma hry rozvírá až příliš doširoka. Inscenace nedrží příběh, spoléhá se na sílu intuitivně poskládaných situací, jejichž fantazijní logiku je někdy těžké sledovat. A ne vždy funguje.