Recenze: Lohengrin v Národním divadle je operním zážitkem roku, plní ho skvělé hlasy i dobrá hra

"Nemůžu tolik poslouchat Wagnera, začínám pak mít chuť dobýt Polsko." Těžko říct, u které Wagnerovy opery se slavný bonmot amerického filmaře Woodyho Allena zrodil, ale dost možná se tak stalo u Lohengrina, kterého od minulého týdne po čtyřiceti letech znovu hraje i Národní divadlo v Praze.

Výzva ke spojení Německa v jeden celek; příprava na boj s nepřítelem, který jediný dokáže Němce spojit − protože vnější nepřítel dává politickou identitu; závěrečné zrození čistého Vůdce, evidentně árijského původu, pro jehož návrat či znovuzrození je třeba obětovat to nejčistší, takže jako poslední slovo opery logicky zní výkřik "Běda!". Všechno je to předtucha až děsivá, zvláště když v českém Národním divadle zní sborové "Sieg! Sieg!" či "zum Führer sei er euch ernannt!" − "Vůdcem budiž ve válce vám zván".

Otázka zneužití Wagnerova díla nacistickým režimem − či do jaké míry wagnerovská mystika emocionálně živí nacistickou revoluci, když celé skladatelovo dílo je hledáním Hrdiny, který nás vysvobodí z tíhy lidství − se bude vracet věčně. Nedá se jí jednoduše vyhnout. Snad proto Národní divadlo pro inscenaci Lohengrina udělalo krok stranou a využilo možnosti předvést wagnerovské retro.

Po padesáti letech se hraje Lohengrin v bayreuthských kulisách z roku 1967, kdy operu inscenoval vnuk Richarda Wagnera Wolfgang. V Praze podle otce režíruje skladatelova pravnučka Katharina, která vede slavný festival Wagnerových oper v Bayreuthu.

Retro Lohengrin

Další 3
fotografie

Retro je to poučné v mnoha směrech. Diváci vidí, jak strnulé inscenace se hrály. Jak klasické inscenování ve statických obrazech, v nichž se zpěváci zapíchnou na místě a bez herectví vypouští svůj part, vytrhává hru ze současnosti a dělá z ní uměleckou abstrakci. Univerzální dílo bez silnějšího vnějšího vztahu k dnešku, které se pak plně koncentruje do hudby a zpěvu. Nečasové retro zbavuje Wagnera tíhy minulosti a otevírá vnitřní sílu díla, které nechává na divákovi, jak si napojení na současnost sám "zrežíruje".

Národnímu divadlu toto "režijní zcizení Wagnera" vyšlo zejména proto, že se povedla hudební stránka. A nikdo se nebude zaobírat režijním výkladem, který prostě není a je "pouhou" replikou. Při první premiéře hrál orchestr nezvykle radostně, přesně, dynamicky a dostatečně silně. Německý dirigent Constantin Trinks už v předehře, která je předzvěstí vynoření mýtu a leitmotivů opery z mlhy času, dokázal divadelní hudební ansámbl vést k neobvyklé jemnosti a citlivosti, jakkoliv závěrečné houslové pianissimo předehry bylo v tahu smyčce velmi nejisté, až dělalo dojem intonační chyby.

Jenže pak se orchestr, částečně stavěný také do lóží přilehlých k jevišti, rozehrál k velkému výkonu, takže i na děkovačce získal téměř největší potlesk. Tedy až po osmatřicetileté mezzosopranistce Elišce Weissové, která bez přehánění excelovala v roli mstivé Ortrudy.

Weissová vytvořila pravou wagnerovskou figuru silného hlasu, který umí vlnit duševními hloubkami. Její duet s islandským barytonistou Olafurem Sigurdarsonem, zpívajícím Ortrudina muže Friedricha z Telramundu, byl ve druhém dějství uměleckým vrcholem opery, jakkoliv ta přirozeně silou i mohutností zpěvu vrcholila později.

Wagnerovsky se neztratila ani sopranistka Dana Burešová, jejíž Elsa vyzařovala sílu i výraz, jakkoliv zejména při přemlouvání Lohengrina, aby prozradil své jméno, neměla potřebnou svůdnost a až podlou lstivost, jíž ji nakazí Ortruda (cherchez la femme). A tak jediným částečným zklamáním byl titulní Lohengrin hostujícího německého tenoristy Stefana Vinkeho.

Zpíval jistě a přesně, snažil se i dojímat (až příliš), ale chyběla mu nutná moc Wagnerova hrdiny, který musí rozsvěcet svět nejen divadelním světlem a činy, ale také ostrým, výrazným hlasem. Vinke konečně nebyl špatný, jen se dostal do stínu těch, kteří wagnerovský mýtus naplnili přesvědčivěji.

Retro Lohengrin v Národním přinesl asi nejsilnější zážitek roku v nejsledovanějším operním domě v Česku. Otevřel však také otázku, jak s Wagnerem nakládat příště, abychom jeho mytickému světu hudby a sobě tady a teď lépe rozuměli, aby Wagner skutečně mluvil. A zda viditelný odklon od režisérského divadla k "pouhému" zpívání a hraní je jen výjimkou potvrzující pravidlo, nebo novým uměleckým směrem, k němuž se opera Národního divadla pod tlakem kritiky zvenku i zevnitř odhodlala, aby byl v domě i hledišti klid.