Roger Waters opět přistál na temné straně Měsíce, na novém albu spílá světu

Název nového alba Is This the Life We Really Want? třiasedmdesátiletého britského hudebníka Rogera Waterse je téměř symbolický. Tohle že je svět, který jsme chtěli?

Deska s dvanácti písněmi je rozhněvaná: "Malůvky na hajzlech, ksichty šéfů bez mozku," spílá Waters světu téměř po pětadvaceti letech od vydání svého posledního sólového alba Amused to Death.

Nemůže být pochyb o tom, že rodák z britského hrabství Surrey proslul především coby spoluzakládající člen legendárních Pink Floyd. Skladatel, zpěvák, baskytarista − vlastně multiinstrumentalista − se po třech úvodních a úžasných letech éry téhle nejspíš první psychedelické kapely, tehdy ještě vedené tvůrčím duchem Sydem Barrettem, stal nejen hlavním zpěvákem, ale především výhradním textařem a "vynálezcem" všech slavných konceptuálních alb Pink Floyd.

Mezi ty nejslavnější patří The Dark Side of the Moon, Wish You Were Here, Animals či The Wall.

Myšlenka koncepčních alb, především Watersova opusu magnum The Wall, byla z hlediska ideologie naivně levicová: ostatně Roger Waters pochází z rodiny upsané labouristům, jeho otec byl dokonce člen britské komunistické strany. Což je ovšem jen vedlejší.

Důležitější byla hudebníkova nátura: cloumal s ním majestát a "vzteklíci". Snad právě kvůli tomu se po natočení alba The Final Cut z roku 1983 rozhádal s někdejším spolužákem Davidem Gilmourem, který chtěl mít u Pink Floyd stále větší slovo. O dva roky později rozhněvaný Waters kapelu opustil.

Jeho sólová kariéra ale už rozhodně nebyla tak třpytná: alba The Pros and Cons of Hitch Hiking, Radio K.A.O.S., Amused to Death se sice prodávala "na jméno", ovšem Watersovy koncerty neuchvacovaly. Vytkneme-li před závorku neskutečně nepovedené živé představení The Wall v Berlíně roku 1990, zněly Watersovy sólové koncerty spíš jako touha vrátit se do dob, kdy byla strana měsíce odvrácena.

Nynější pátá Watersova studiová deska Is This the Life We Really Want? není jako celek špatná. Většina zasvěcených recenzí je dost příznivá, ale − jak praví kritik časopisu Rolling Stone − nová Watersova nahrávka je jakýmsi "výcucem" z alba Dark Side Of the Moon od Pink Floyd. A to lze podepsat. I když snahu Watersovi jistě nelze upřít.

Producent Nigel Godrich přivedl do studia spousty znamenitých muzikantů, například multiinstrumentalistu Jonathana Wilsona.

Nejspíš je Is This the Life We Really Want? opravdu nejlepší sólové album Rogera Waterse − také díky mírně ironickým a humorným okamžikům třeba na konto Donalda Trumpa, ale… Chtělo by se téměř zvolat, jak to kdysi steskem po Sydu Barrettovi zvolal Roger Waters: Wish You Were Here! Kéž bys byl tady! Ale to už by byl příliš krásný sen.