Recenze: Jaromír Nohavica zvládá eskamotérství mezi Rossinim v Ostravě a kabaretem v Praze

Dvě staletí, rok a pět měsíců po vypískané i vy­mňoukané římské premiéře Lazebníka sevillského od Gioacchi­na Rossiniho uvedlo nejslavnější komickou operu i Národní divadlo moravskoslezské. Za posledních padesát let je to v Ostravě čtvrté nastudování.

Dlouho dopředu před premiérou z 15. června se mluvilo především o novém překladu libreta. Jeho autor Jaromír Nohavica dostál své pověsti. Po Marschnerově Upírovi a čtyřech operách Mozartových − naposled to byla Bastien a Bastienka − je to už šestá přesvědčivá exhibice ostravského písničkáře v oboru, pro který ho před lety získal tehdejší šéf divadla Luděk Golat.

Na prstech jedné ruky se dá spočítat, kolikrát si Nohavica vypůjčil obraty ze sto dvacet let starého, dodnes živého překladu Václava Judy Novotného. Ve využití slovníku dnešní češtiny při respektování zpěvnosti a přirozené, průrazné operní deklamace nemá Nohavica sobě rovného.

Kdo zná Lazebníka málem zpaměti, ptal se třeba, jak asi doktor Bartolo začne árii "Doktora tak zkušeného". Takto: "Doktor mého intelektu."

A podobně lehce zní v novém překladu téměř všechno včetně Figarova slavného zpěvu, kavatiny: "Jásejte trubky, zahlahol, fanfáro! Vchází sem velký lazebník Figaro." I když podle nejvyšších měřítek, jaká Nohavica nasadil sám sobě, přece jen jeho první Mozart − Così fan tutte − zůstává v bezprostřednosti a humoru nedostižný.

Koho vhodnějšího nechat nového Lazebníka režírovat než Ondřeje Havelku? Čaroděje, který v Brně dokázal i Smetanovu Prodanou nevěstu přesadit z chodského muzea do masopustní rvačky?

Kupodivu Havelkův Lazebník začíná těžkopádně. Jako by režisér dost nevěřil Rossiniho hudbě, předsunul ději šišatý historický exkurz a není divu, že sólisté si s ním na rampě nevědí rady. Také v předehře pod taktovkou jindy brilantního Marko Ivanoviče zkraje perlily jen smyčce, v žestích to i kikslo.

Pak už se orchestr i jeviště rozžily. Kostýmní výtvarnice Eva Kotková bez váhání oblékla všechny do španělského, i Figara do toreadorského. Odchovanec českobudějovické konzervatoře Svatopluk Sem zpíval i hrál lehčeji, než je u českých barytonistů běžné. Podle režijních pokynů i zvesela padal ze schodů. Opravdový středobod komedie.

Obě vděčné basové role využili především všestranně talentovaný Miloš Horák jako Bartolo, ale ze své kráčivé tyčovitosti vytěžil v roli Basilia maximum i Martin Gurbaľ.

Martin Šrejma, jediný vysloveně italský hlas inscenace, je pro tenorové koloratury Hraběte Almavivy jako stvořený. Režijnímu pojetí, dávajícímu většinou přednost situačnímu veselí před náladou hudby, sloužil, jak uměl.

Všichni sklízeli potlesk, i pohledná a hlasově bezproblémová sopranistka Veronika Holbová. Škoda že v její zvukově objemné Rosině tvrdá, až zlostná energie téměř nenechává místo pro rossiniovské dívčí laškování a něhu. Přitom typově podobná energická tmavovláska Helena Tattermuschová zpívávala kdysi Rosinu půvabně. V premiérovém obsazení nezapadla ani mezzo­sopranistka Pavla Morysová. Jindy si posluchač árie služebné Berty málem ani nevšimne.

S Rossinim i Havelkou si dokonale rozuměl choreograf, někdejší mim Ctibora Turby, herec Jiří Bilbo Reidinger. Všechny role roztančil a scénu Martina Černého, nešpanělsky chmurně šedozelenou, několikrát okrajkoval promítáním stínoherních obrázků i dějů.

Zažít několik dní po ostravském Lazebníkovi Nohavicův Kabaret BO! (ostravsky "bo" znamená proto, protože), který tento týden uváděl v pražském Lucerna Music Baru, to je na první pohled těžké sousto. Stačí ale pár Nohavicových vět a posluchač je v jiném světě. S tím operním i tak zůstává propojený bujarým jazykovým žonglováním.

Nohavicovy kuplety, herecké monology a dialogy, kytara, baskytara, housle i ukulele jsou orámované díkůvzdáním Karlu Hašlerovi a suverénním muzikantstvím varšavského akordeonisty Roberta Kusmierského i rozdavačným komediantstvím ostravského muzikanta, herce a překladatele Jiřího Krhuta.

Tempo dvou pětačtyřicetiminutových půlí je strhující. "Bo" Nohavica má své publikum v hrsti. Na místě rýmuje na tři slova nabídnutá publikem, přirozeně si povídá s devítiletým chlapcem i s pražskou manažerkou, zpívá naplno a chodí dokola tanečním krokem. Ctitele svých romantických poloh nešetří: zejména do přestávky mu žádné vulgarity nejsou cizí, ani ty, které známe z Hradu.

Že tento Nohavicův humor je úplně jiný než jeho písničkářských souběžců Pavla Dobeše, Karla Plíhala nebo Slávka Janouška, je přirozené. Ostatně Kabaret BO! má místa, kde se posluchač s chutí i bez sprosťáren směje od začátku do konce. Vrcholem je "rozhovor" klienta s telefonickým záznamníkem: stiskněte jedničku, dvojku atd… − stejně se nic nedozvíte.

Problematičtější jsou odkazy na Hašlera, který na stejném pódiu vystupoval před sto lety. Karel Hašler byl fotbalový, sentimentální i starobyle vlastenecký, ale zpíval taky proti mocnářství a proti bolševikům. Co si myslí dnešní kabaretní Nohavica? On hlavně ví, co si myslí lidé. To je hodně pro politika, málo pro umělce.

Kéž by se Nohavicovo chystané studiové album aspoň dotklo sebezpytavosti jeho popřevratového Mikimauzolea nebo Divného století.