Bělohlávkova nahrávka s Českou filharmonií: Stabat Mater interpretoval, jako by ji Dvořák napsal pro něj

Nahrávka Dvořákovy Stabat Mater s Českou filharmonií vyšla u labelu Decca tři týdny před nedávnou smrtí šéfdirigenta prvního českého orchestru Jiřího Bělohlávka.

"Jak symbolické!" chce se zvolat a nechat se unést dojemnou shodou okolností, v níž smrt velké osobnosti české hudby předznamenalo vydání zhudebněného textu o Panně Marii plačící nad ukřižovaným synem.

Impulz pro vznik samotné skladby bývá přičítán smutku Antonína Dvořáka nad smrtí jeho dcery Josefy. Navíc během práce na kompozici přišel skladatel o další dvě děti. Jiří Bělohlávek přidal svým odchodem k Dvořákově Stabat Mater novou legendu.

Skladatelovy bezprostřední pohnutky k vytvoření mohutného oratoria jsou ale sporné − časová paralela s úmrtím jeho dcery je velmi přibližná. U Jiřího Bělohlávka se nabízí metafora české hudby naříkající nad odchodem dirigenta, za nějž v této chvíli není náhrada.

Působivost nahrávky s Českou filharmonií ovšem není v mimohudebních výkladech, ale v samotném díle, které se s Bělohlávkovým naturelem setkalo možná nejniterněji z celé Dvořákovy tvorby.

Stabat Mater skrývá svá dramata uvnitř, nekřičí na efekt, je konzervativně uspořádaná a nápaditě využívá staré kompoziční techniky. Ze sekvence, která bývá na Velký pátek součástí liturgie, vzniklo ve skladatelových rukou celovečerní dílo, jež by mohlo být pobožností samo o sobě. Důvěrně známou řečí vypráví univerzálně srozumitelný obsah.

První, takřka dvacetiminutová část se odvíjí v sonátové formě, hudební materiál se v poslední, desáté části znovu vrací. Připomínkou symfonického uvažování se tak uzavře ohromný hudební oblouk, který vyrůstá z pianissima a nakonec se do něj opět ponoří.

Mezitím se ale Antonín Dvořák obrací až někam k baroku, přísně vedenému kontrapunktu, ale také střídání afektů − není divu, že v roce 1883 zněla Stabat Mater londýnskému publiku odkojenému Händelem čímsi důvěrně známým.

Dvořák ovšem nebyl epigon − staré formy byly jen podkladem pro osobitou hudební práci a kombinaci vznešenosti, pokory a jasu, který nakonec dílu dominuje navzdory tragickému námětu.

Jiří Bělohlávek nebyl dirigent velkých vnějších dramat − patřilo to k poznávacím značkám jeho osobitosti, ale také jako by velkým dramatickým vrcholům v jeho podání občas něco chybělo.

Dvořákově Stabat Mater v jeho interpretaci nechybí nic, skladba se zdá být napsaná pro něj. Ovšem ne jako žalozpěv, je zkomponovaná tak, aby ji Bělohlávek špičkově a pravdivě interpretoval. Nechává výrazně hovořit vnitřní hlasy, melodické oblouky zpívá, ale neulpívá na nich, dynamické vrcholy vyrůstají jako pomalu vynucené vnitřním tlakem a struktura hudby v nich při veškeré monumentalitě nepřestává být čitelná.

Česká filharmonie hraje pod Bělohlávkovýma rukama jako perfektně vyvážený mechanismus sestavený ze špičkových součástek. Pražský filharmonický sbor se sbormistrem Lukášem Vasilkem je krásně srozumitelný a nenechává zapadnout jediné slovo.

Sólové party zpívají sopranistka Eri Nakamuraová, mezzosopranistka Elisabeth Kulmanová, tenorista Michael Spyres a basista Jongmin Park. Tvoří kvarteto dobře ovládaných a především dobře se pojících hlasů − dostatečně objemných a znělých, ale bez exaltovaných manýr.

Všichni jsou tu součástí srozumitelné a jasně provedené koncepce. I tak stroze se dá popsat záplava citu, která z Bělohlávkovy nahrávky možná netryská, ale důstojně a nezadržitelně plyne.