Hamlet doby mobilní na Letních shakespearovských slavnostech bojuje o pozornost

Se skvěle obsazeným Hamletem sázely Letní shakespearovské slavnosti, které na Pražském hradě potrvají celé léto, na jistotu.

Režisér Michal Vajdička se ale vydal do neznáma. V Shakespearově tragédii objevuje potenciál současné detektivky. Jeho inscenace je velmi civilní, nesnaží se zasáhnout emoce, spíš v pohotovosti udržet rozum a smysl pro absurditu.

Na jevišti postaveném v Královské zahradě před míčovnou vyrostl hustý les šedivých kandelábrů na soklech. Scéna Pavola Andraška vyvolává snově "vykloubenou" atmosféru bludiště, do konce však zůstává nejasné, proč ho tvoří zrovna pouliční lampy. Herci se mezi nimi mohou skrývat i překvapivě objevovat, ale jinak je kompaktní řady kandelábrů vytlačují na předscénu.

Jaroslav Plesl v roli Hamleta nosí krátký khaki kabát, jeho přítel Horacio v podání Petra Vrška stejně barevnou bundu. Typově jsou si podobní a snadno zaměnitelní. Od začátku to vyvolává nejistotu: není Horacio jen symbolické Hamletovo alter ego, jeho vnitřní hlas? Nebo dokonce schizofrenní halucinace?

Duch otce, který Hamleta vyzývá, aby pomstil jeho smrt a usvědčil vraha, se nezjevuje "na hradbách Elsinoru", nýbrž mluví z nahrávky v Horaciově mobilu. Ten se vzápětí rozbije.

Mohlo by jít i o rafinovanou intriku, záměr využít Hamleta k odstranění nového krále Claudia. Koneckonců překladatel textu Martin Hilský zmínil, že jde o drama z doby, kdy "královražda byla organickou součástí politiky".

Hamlet doby mobilní na Hradě bojuje o pozornost

Dalších 6
fotografií

Jisté je, že Hamlet ve Vajdičkově inscenaci − ať už veden intuitivním podezřením, duševní nemocí, nebo manipulací − cílevědomě hledá důkazy o vraždě svého otce a že král Claudius má jakýsi důvod k ostražitosti.

Za nehybnou státnickou maskou, kterou mu nasadil Hynek Čermák, tušíme muže, jenž je připraven jednat při sebemenším náznaku ohrožení.

Půvabná královna Gertruda nejspíš nic z toho nechápe. Lenka Vlasáková ji ztělesnila jako kultivovanou a laskavou ženu bez stínu vášně, natož nějaké ordinérnosti, jak bývá zvykem. Dlouhé tiché objetí s Hamletem na začátku druhé poloviny inscenace jen podtrhuje silné pouto těch dvou.

Místo dopisu, který má dosvědčit Hamletovu lásku k Ofélii, Polonius z dceřina mobilu čte esemesky, místo šermování kordy zní výstřely z revolveru.

Režiséru Vajdičkovi ale šlo o víc než současné rekvizity. Jeho úprava ořezává i složitější, filozofující vrstvy textu, jako by chtěl ukázat, jak "obyčejně" a stručně by situace hamletovského příběhu probíhaly dnes, aniž by ztratily fatální tragičnost shakespearovské předlohy.

Režijnímu záměru vychází vstříc náhoda: z nedalekého Chrámu sv. Víta se každou chvíli nepřeslechnutelně ozývají zvony, jejichž zvuk si můžeme bezděčně spojit s odbíjením půlnoci a zjevením Ducha na začátku Shakespearovy hry. Herci v ten okamžik pokaždé přeruší děj a podívají se na hodinky. Jako by se čas jejich osudů neúprosně naplňoval.

Lapidární jazyk a humor plenérového Hamleta připomínají Vajdičkovy inscenace v Dejvickém divadle. Metafyzická rovina do nich vstupuje skrytě a většinou beze slov. "Hlas shůry" promlouvá skrze absurditu situací, bizarní náhody.

V sevřeném komorním prostoru by tento Hamlet nejspíš obstál, v doléhajícím hluku aut i tramvají a rozptylujícím prostředí Královské zahrady ale hodně bojuje o pozornost publika.