Konkurz na superhrdinu Spider-Manovi ve filmu Homecoming vyšel. Teď už se jím jen musí opravdu stát

Nejhorší věc, která může postihnout superhrdiny, je realismus.

Šestice scenáristů a režisér Jon Watts ve filmu nazvaném Spider-Man: Homecoming, který pozítří vstoupí do kin, oblékli do pavoučího kostýmu toho nejchlapečtějšího hrdinu v historii všech spidermanovských snímků. A nejde jen o to, že představiteli nového Spider-Mana, Tomu Hollandovi, bylo v době natáčení dvacet let. Především se po celou dobu trvání filmu z přerostlého kloučka, který získal superschopnosti, opravdový hrdina nestane.

Nápad zacílit komiksový film o nejdětinštějším ze všech superhrdinů především na mládež se zprvu rozvíjí slibně. Peter Parker, což je Spider-Manovo civilní jméno, se ještě vzpamatovává z toho, jak ho ve snímku Captain America: Občanská válka zatáhl člen týmu Avengers Tony Stark do boje "dospělých".

Obří bitva superhrdinů v tomto loňském filmu představila Spider-Mana jako vtipné oživení ságy o Avengers. A nyní propojení obou světů − a také spolupráce studií Marvel a Sony − pokračuje.

Spider-Man je vyjukaný hoch. Roztřesenou rukou si kamerou natáčí, jak se setkal s Tonym Starkem neboli Iron Manem a jak po jeho boku vybojoval bitvu. Je podobný spíš filmovému fanouškovi, který se probudil z horečnatého snu a nevěřícně se štípe do tváře.

Ten přerod z "uťáplého" teenagera v sebejistého, byť stále pubertálně vtipkujícího hrdinu stál vždy v jádru spidermanovských komiksů a filmů. Šlo o metaforu dospívání, s níž se od šedesátých let, kdy komiks vznikl, ztotožňovaly miliony čtenářů a později diváků. Tentokrát však diváci dostali na plátně spíše kamaráda ze střední, který nikdy nepřestane být outsiderem.

Nový Spider-Man se tak blíží hrdinům teenagerských romantických komedií − i on má k ruce ještě o trochu neschopnějšího a méně oblíbeného kamaráda, rovněž on touží po oblibě, kolektivu a po dívce svého srdce. Na rozdíl od protagonistů teenagerských komedií však také touží po tom stát se jedním z Avengerů, tedy členem klubu superhrdinů.

Zprvu je zábavné sledovat jeho superhrdinské pokusy a omyly a sdílet s ním radost z toho, když se vznese nad střechy domů za zvuků chytlavé písně Blitzkrieg Bop od kapely Ramones.

Po několika desítkách minut však má divák pocit, že song od Ramones, který by se tu hodil mnohem víc, se jmenuje I Don't Want To Grow Up neboli Nechci dospět. S tím rozdílem, že u Ramones jde o punkové gesto vzdoru, kdežto hlavní protagonista filmu je nedospělý nekňuba, kterému vždy jednou za čas musí někdo z dospělých − konkrétně Tony Stark − přijít vyhubovat, aby toho hraní si na superhrdinu nechal, protože na to zatím nemá.

Samotný záměr filmu cílit na náctileté je sympatický. Stejně jako fakt, že tu nejde o záchranu celého světa. Spider-Man byl vždy nejen bytostí s úžasnými schopnostmi, ale také obyčejným sousedem od vedle, na což se herec Tom Holland báječně hodí. I padouch v novém snímku je normální chlápek, který se omylem dostal k hromadě mimozemského haraburdí a rozjel s ním nekalý byznys.

A tak jako by jediným účelem filmu bylo představit tohoto obyčejného "fachmana", který pohrdá světem mocných a bohatých a jehož skvěle hraje Michael Keaton, zažívající v posledních letech velký comeback. Uprostřed řídkého děje, v němž po čase už poněkud únavně Spider-Man předvádí, jak moc mu superhrdinství ještě nejde, hlavní dojem z filmu zní: příště už by to mohlo být super.

Zatím je to jen trénink, u něhož vlastně divák nemusí být a v němž ho průměrné akční scény ani nulový vývoj postav nenutí jásat. Je trochu smutné, že ve filmu tak moc cíleném na chlapce − ty skutečné i ty dřímající v každém dospělém − nakonec jediným přáním diváka je, aby už hrdinové i padouši dorostli do svých rolí.