Mladí opouštějící dětské domovy netuší, jak se o sebe postarat. Pomoc ministři ale stále odkládají

Kuchyň v jednom z domů brněnské SOS dětské vesničky připomíná ze všeho nejvíc vysokoškolské koleje. Pár neumytých hrnků na lince, balíčky s instantními polévkami, výzdoby jen poskrovnu. K velkému stolu se pohodlně vejde všech šest obyvatel. Je jim kolem dvaceti a vyrůstali v dětských domovech nebo v pěstounské péči. Bíle omítnutá dvoupatrová stavba jim už dva roky slouží jako útočiště, než se pustí do samostatného života.

Dvacetiletý Jaroslav Šíma má oproti spolubydlícím z Domu na půl cesty výhodu. Pěstounka, u které vyrůstal od svých pěti let s devíti vlastními i nevlastními sourozenci, dbala na to, aby se uměl postarat o domácnost. "Mamka mě naučila vařit ve velkém hrnci. Často tady vařím i pro ostatní," říká mladík.

"Není to tak ale vždycky. Spousta lidí vůbec netuší, co má dělat, jak se o sebe postarat," říká vedoucí brněnského Domu na půl cesty Ria Svítilová.

Pomoc dětem z domovů ministři odkládají

Další 3
fotografie

Zapnout pračku nebo si uvařit přitom patří k tomu nejjednoduššímu, co musí čerstvě dospělí lidé zvládnout. Svítilová obyvatelům radí i v komunikaci s úřady, během každotýdenních konzultací s nimi řeší problémy ve škole či v práci a poskytuje jim i psychosociální podporu.

Nejvíc potíží mají podle Svítilové děti z dětských domovů, těch žije v Česku přes čtyři tisíce. "Přestože se domovy hodně mění, je to pořád nereálný způsob života," říká Svítilová.

To potvrzuje i Michal Ďorď, který v ústavech žil až do své dospělosti. "Děti, které jsou zavřené v domě s režimem, vycházkami a minimální interakcí s okolím, v 18 či 19 letech odcházejí a najednou si mají poradit," říká. Jeho organizace Vteřina poté se snaží tlačit na politiky, aby v péči o opuštěné děti udělali změny a víc dětí mohlo vyrůstat v rodinném prostředí. Reformu slibuje i vláda. Zatím se na ní ale neshodla ministerstva, která mezi sebou mají ústavní péči rozdělenou.

Ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová (ČSSD) chtěla už koncem roku 2015 se svými stranickými kolegy ze školství a zdravotnictví podepsat dohodu, která by péči sjednotila pod její ministerstvo. Podpis ale ministři odložili a situace se dodnes nevyřešila. Marksová slibovala, že do prázdnin předloží vládě návrh na sjednocení péče i na stanovení nejnižšího věku, v němž by bylo možné umisťovat děti do ústavů.

Ministryně navrhuje, aby do ústavů mohly jen děti starší tří let, což by znamenalo postupný útlum kojeneckých ústavů. Děti by měly vyrůstat v pěstounských rodinách, věková hranice by se navíc měla do budoucna zvyšovat. To by zasáhlo i dětské domovy. Ministerstvo školství, po něž spadají, s navrženou změnou souhlasí. Dohledu nad kojeneckými ústavy se ale nechce vzdát ministerstvo zdravotnictví. Případné změny tak nejspíš bude řešit až příští vláda. Celkově žije v českých ústavech, tedy kojeneckých, výchovných i dětských domovech, přes osm tisíc dětí.

Jaroslav Šíma, který část života také strávil v ústavu, se brněnský Dům na půl cesty zatím opustit nechystá. "Můžu tu být do 26 let. Čím déle tu budu, tím je to pro mě výhodnější. Je to levnější, se vším mi tu pomůžou," říká.

Vedoucí domu Svítilová ale zdůrazňuje, že takové plány by mladí lidé mít neměli. "Naším cílem není, aby tady klient zůstal pět let. Účelem je, aby klienti, kteří od nás odcházejí, měli hotovou školu, zajištěné ubytování, trvalé zaměstnání a uměli hospodařit s penězi," říká. Obyvatelé domu platí za ubytování 1800 korun měsíčně. Zbytek přidají SOS dětské vesničky z peněz sponzorů, od státu na tuto službu dotace nedostávají.