Jeden nekonečný mejdan. Festival ve Varech patří mezi nejstarší na světě, věk mu ale energii neubírá

Na světě takových moc není. Právě je mu 52 let, ale přitom se narodil už v roce 1946. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary tak patří vůbec k nejstarším filmovým přehlídkám na světě. A ta schizofrenie ohledně jeho "věku" pramení z faktu, že od 60. let až do roku 1990 se konal ob rok, střídal se s filmovou přehlídkou v Moskvě.

Dnes se akce s rozpočtem kolem 140 milionů korun, během níž návštěvníci utratí zhruba 350 milionů, řadí mezi 15 festivalů takzvané kategorie A, tedy těch vůbec nejdůležitějších na světě. Těch, které v soutěžích uvádějí jen premiérové tituly, a tudíž svou vlastní dramaturgií proměňují podobu kinematografie.

Nejznámější a nejvlivnější jsou festivaly v Berlíně, Benátkách a Cannes, další z "áčkové patnáctky" se konají třeba ve švýcarském Locarnu, španělském San Sebastianu či polské Varšavě. A mimo Evropu od Tokia přes Káhiru po Šanghaj.

Ale ten karlovarský je přece jen v něčem zvláštní. Možná to souvisí s tím, že na rozdíl od Cannes či Berlína, které pokryjí většinu svého rozpočtu z veřejných peněz, se Karlovy Vary musí až ze dvou třetin spolehnout na sponzory. A možná tomu napomáhá i letní datum a svébytná architektura města, které občas působí, jako by ani nebylo skutečné.

"Připadám si tu jako v pohádce," říká viceprezident americké televizní stanice AMC Patrick Connolly, který je letos na festivalu poprvé. Sedí na terase restaurace vedle festivalového centra − hotelu Thermal − a komentuje právě svéráznou podobu místní architektury.

Málokde se mísí tolik lidí různého věku a zájmů v podobně pestré a těsné směsi, v jaké jsou na sebe nalepeny i okolní budovy, mnohé pozoruhodné, u leckterých je nutné jejich architektonické kvality vnímat v uvozovkách.

A tak je to i s lidmi. Jedni stojí od šesti ráno fronty na lístky, zima nezima, déšť nedéšť, a chodí na pět i více filmů denně. Další čekají před červeným kobercem na selfie s některou z hvězd. Jiní tráví večery na druhé straně hotelu Thermal, nikoliv u pokladen, ale ve společnosti drinků, bizarních pseudotropických dekorací a hlasité elektronické hudby, jejíž výboje trápí v noci ty, kdo se snaží naspat alespoň pár hodin před výpravou do dalších front. Kde jsou fronty a kinosály, mnozí vyznavači nekončících večírků ani netuší.

Lze se nad tím pohoršovat, lze v polospánku nadávat, ale odráží to fakt, že Karlovy Vary jsou společenskou a kulturní akcí, která dávno přesáhla rozměry svátku filmařiny. Jde o událost, kde chce být vidět každý, byť o trendech současné festivalové kinematografie nemá sebemenší ponětí. Vždy to tak pochopitelně nebylo.

"Neuvidíš tady vyjevené chumly starších i mladších děvčátek žmoulajících tužku a papír, chumly tlačící se kolem filmových matadorů obojího pohlaví," reportoval vůbec z prvního ročníku roku 1946 pro časopis Kino filmař Jiří Brdečka, jehož snímky letos shodou okolností karlovarský festival uvádí v retrospektivní sekci Návraty k pramenům.

Brdečka narážel na paralelně probíhající lázeňskou filmovou přehlídku, tu v Mariánských Lázních, kde už tehdy prý o filmové fanoušky lačné autogramů nebyla nouze. Ti se poté přestěhovali spolu s celým festivalem právě do Varů.

Nejvyšší kategorii A získal festival v roce 1957 a od té doby zažíval různé vrcholy a pády, kdy se pod politickým tlakem o prestižní postavení přetahoval s přehlídkou v Moskvě a kdy možnosti promítat zde filmy čistě podle výběru dramaturgů byly též silně politicky omezené. Kupříkladu až v roce 1968 se tu objevil slavný, sovětským i československým režimem nenáviděný film Doktor Živago z roku 1965, a to ještě na utajené projekci pro pár novinářů a dalších vyvolených.

"Tlačili jsme se v projekci M-Klubu na zemi jako sardinky a ani nedutali," vzpomínala Marie Grófová v knize Příběh festivalu, která vyšla u příležitosti předloňského 50. ročníku.

V roce 1968 vyhrálo ve Varech Rozmarné léto tehdy už oscarového režiséra Jiřího Menzela, ale Zvláštní cenu tu získal také mladý Brit Ken Loach za svůj debut Smůla na patách. Ten slavný Ken Loach, který loni už podruhé vyhrál nejprestižnější festival na světě, v Cannes.

Ve zkratkovitém pohledu do skoro 50 let staré historie lze vidět i dnešní podstatu a ambice karlovarské akce, jak začala vznikat v 90. letech v rukou prezidenta festivalu Jiřího Bartošky a dlouholeté umělecké ředitelky Evy Zaoralové. Ta před sedmi lety předala dramaturgické "žezlo" Karlu Ochovi. Tedy ambice zviditelňovat začínající filmaře, objevovat ve svých soutěžních sekcích mladé talenty − dnes především ze střední a východní Evropy. Byť ti pak často utečou za slávou jinam.

Kresba: Pavel Beneš

Třeba do hlavní soutěže v Berlíně, kam loni v únoru přesídlil odchovanec Karlových Varů polský režisér Tomasz Wasilewski, který tam se svou novinkou Spojené státy lásky získal cenu za nejlepší scénář. O pár měsíců později ji přivezl i do Varů a dojatě poznamenal, že se vrací domů.

Pokud se podobné věci daří, dělá festival svou práci dobře. Nemůže se přetahovat o největší filmařská jména s giganty jako Cannes, ale může na podobná budoucí jména upozornit. A když jsou mu pak "uloupena" konkurencí, jde spíše o poctu vkusu a dobrému oku karlovarských dramaturgů.

I letos jsou v hlavní karlovarské soutěži spíše filmy komornější, nenápadné svým stylem, ale mnohdy silné tématem. Třeba balkánské drama Chlapi nepláčou o dnešních traumatech válečných veteránů z bojišť na území bývalé Jugoslávie. To by rozhodně neudělalo ostudu ani v letošní hlavní soutěži v Berlíně a nebylo by divu, kdyby se tam či na jiném festivalu z oné "velké trojky" Berlín−Benátky−Cannes debutující režisér Alen Drljević představil se svým dalším filmem.

Nejspíš není mnoho filmových festivalů, kde by bylo centrum dění obklopené jak "batůžkáři", kteří spí ve stanech a tělocvičnách a chodí na vše, na co seženou lístky, dále filmovými nadšenci, novináři a profesionály, kteří si vybírají pečlivěji, a nakonec místními, kteří kolem hotelu Thermal pobíhají do rána s drinkem v ruce.

Cannes je plné večírků, a jistě mnohem opulentnějších, ale jen pro zvané. V únorovém Berlíně je na "mejdan v ulicích" moc zima. Stejně jako v lednovém, větrem ošlehaném Rotterdamu či na zasněženém Sundance v americkém Utahu − byť tento horský festival též oplývá velmi otevřenou atmosférou.

Ale Vary nabízejí vedle vrstevnaté dramaturgie plné soutěžních novinek, hitů z jiných festivalů, kvalitních retrospektiv či půlnočních hororových zběsilostí také nekončící prázdninovou party pro všechny − od milovníků filmu přes zlatou mládež až po ty, kdo sem jezdí dělat byznys za zavřenými dveřmi VIP prostor.

Je to pohádkový lunapark, největší český svátek filmu s mezinárodním přesahem a občas i dům hrůzy. Tak jako na každé pouti tu nejsou všechny atrakce pro všechny, ale každý si tu najde tu svou.