Oni mi zničili velký den, já zničím jejich životy. Kniha popisuje, jak Putin potlačil opozici

Opozici netřeba likvidovat, stačí ji omezit. Parafráze odpovědi prezidenta Vladimira Putina na snaživou repliku jeho českého protějšku Miloše Zemana asi nejlépe shrnuje, jak se v Rusku podařilo potlačit opozici, aby nemohla být na politické scéně významným aktérem.

Důkladný a zasvěcený popis tohoto postupu nabízí kniha Marka Bennettse, amerického novináře žijícího v Moskvě. Ten si její titul Zničím jim život vypůjčil z Putinovy reakce na protesty, které provázely inaugurační den jeho třetího prezidentského mandátu v květnu 2012. Putin tehdy prohlásil: "Oni mi zničili velký den, zničím jejich životy."

Zmíněný citát nemusí být stoprocentně ověřitelný, protože jako jiné reakce a takřka všechna zásadní rozhodnutí nejužšího ruského vedení padl za zavřenými dveřmi. Podstatnější je, že zmíněnému citátu odpovídají metody, které Vladimir Putin nasadil vůči domácí opozici.

Na bohatě dokumentované výpovědi Marka Bennettse je cenná řada osobních svědectví opozičních předáků. Ti jsou mimo Rusko často označeni jako liberální, ačkoliv jde nejen o liberály, ale i stalinistické komunisty nebo fašizující šovinisty. V tomto širokém spektru jsou patrné rozpory mezi jednotlivci i protimluvy mnohých z nich.

Bennetts plasticky vykresluje portréty opozičních protagonistů, jako jsou Sergej Udalcov nebo Alexej Navalnyj. Ti jsou ostrými kritiky putinovského režimu, zvláště všudyprostupující korupce i politické podřízenosti justice a bezpečnostních složek. Zároveň ale není možno přehlížet některé jejich znepokojující názory − levičáctví Udalcova či Navalného nacionalismus s rysy xenofobie.

Pro vnějšího, nezasvěceného pozorovatele je též strhující, jak Marc Bennetts zaznamenává autentické projevy myšlení proputinovských kádrů, třeba poslance dumy, člena vedení strany Jednotné Rusko a spoluzakladatele Národně osvobozeneckého hnutí Jevgenije Fedorova. Ten tvrdí, že Rusko je − už od roku 1991, tedy od rozpadu Sovětského svazu − "okupováno" Spojenými státy.

Dle Bennettse nejsou Fedorovovy řeči jen účelovou rétorikou, která má válcovat oponenty a přitáhnout nové stoupence, on jim sám věří.

Bennettsova kniha se nesoustřeďuje pouze na období posledních let, kdy prezident Putin vystupňoval své úsilí nikoliv snad zcela likvidovat, ale co nejvíce omezit opozici. Připomíná, kde jsou kořeny dnešní situace, odkazuje k rozpadu Sovětského svazu a následující dekádě. Převážná část ruské společnosti vnímala a dosud vnímá devadesátá léta jako období ekonomického úpadku a nárůstu kriminality i ústupu Ruska z mezinárodní scény. Tady je nutno hledat vysvětlení příznivého přijetí klíčového putinovského sloganu "stability".

Tento kontext je užitečný i pro pochopení odlišného vnímání takových protestních činů, jako byla akce Pussy Riot v moskevském chrámu Krista Spasitele. Ta by v západní společnosti nejspíše rovněž vyvolala rozruch, ale pouze jako jiné podobné demonstrace. U mnohých Rusů se setkala přinejlepším s nepochopením a ještě častěji byla vnímána jako urážka.

Bennettsova kniha odhaluje rozmanité postupy, kterými se putinovský režim snaží vyvolat zdání, že vláda není autokratická, ale zároveň tlačí na opozici a kontroluje média, aby nemohla režim ohrozit. Bennetts tak činí poutavě, s analytickou přesností.