Nolanův film Dunkerk nabízí bezprecedentní, takřka fyzický prožitek druhé světové války

Tváří v tvář válečné vřavě prý člověk hrůzou oněmí. A podobný efekt má na diváka drama Dunkerk režiséra Christophera Nolana, které včera vstoupilo do kin. Jen publikum tváří v tvář nepopiratelné filmové události letošního léta neoněmí hrůzou, ale úžasem.

Když v úvodu mladý britský voják běží ulicemi severofrancouzského Dunkerku, kulky, které hvízdají kolem něj, jako by přilétaly odnikud. A po celou dobu svého monumentálního válečného snímku režisér Nolan nepřítele neukáže.

Spolu s protagonistou zavede diváky na pláž, kde roku 1940 čekalo asi 400 tisíc Britů na záchrannou operaci a cestu domů. K bílým útesům Doveru, které byly blízko, takřka na dohled. A přece tak daleko. Na této pláži se poté Nolan pokusí zhmotnit samotnou podstatu války.

Když Steven Spielberg vtáhl diváky ve filmu Zachraňte vojína Ryana přímo doprostřed bitvy, na dotek od umírání, strachu a dalších emocí prýštících s intenzitou všude kolem se řinoucí krve, šlo o vyobrazení války, jaké dosud nikdo neviděl. Christopher Nolan má podobné ambice.

Tento hollywoodský "architekt" je proslulý precizní výstavbou příběhů. Ať už jde o sci-fi Počátek či thriller Memento, Nolan se vždy až obsesivně zaobírá strukturou svých děl.

V Dunkerku spojuje tři dějové linie. Jedna se odehrává ve vzduchu, druhá na moři, třetí na zemi. První trvá pouhou hodinu, druhá den a třetí týden.

V té pozemské linii se voják Tommy snaží dostat domů podobně jako další stovky tisíc jeho krajanů.

Když selžou pokusy evakuovat vojsko z bitvy pomocí torpédoborců, vyráží z Anglie na pomoc stovky malých soukromých lodí a posádku jedné z nich publikum sleduje na moři. Nad tím vším uprostřed oblak operuje pilot stíhačky Spitfire, z něhož jsou vidět jen charismatické oči herce Toma Hardyho.

Z těchto tří linií neutkal režisér Nolan vypravěčský labyrint jako ve svém pozpátku vyprávěném Mementu. Ani zrcadlící se strukturu dvou příběhů jako v kouzelnickém filmu Dokonalý trik.

Tři dějové linky Dunkerku sešil dohromady spíš pocitově − masivním, neustále pulzujícím hudebním podkresem Hanse Zimmera. A na uzlík je svázal společným prostředím, v němž se odehrávají.

Tak uhrančivý, až fyzický pocit z pobytu v prostoru, který se otevírá na plátně, tu nebyl od sci-fi Gravitace režiséra Alfonsa Cuaróna. A svým způsobem Nolan pro žánr válečného filmu dělá v Dunkerku něco podobného jako Cuarón pro sci-fi.

Oba filmy osekávají příběh na minimum, oba jsou − bez ohledu na to, zda se odehrávají na orbitě, či na pláži za druhé světové války − v jádru thrillery o přežití, které především zachycují zkušenosti postav.

Puntičkář Nolan netočil digitálně, ale na klasický filmový pás, avšak dvojnásobné šířky, než jaký se běžně v "předdigitální" době používal. A v kinech IMAX se Dunkerk pěkně postaru také promítá, tedy ze 70 milimetrů širokého filmového pásu. Diváka zde obklopí takřka čtvercový prostor, je vtažen přímo na pláž u města Dunkerk.

Už nyní se v zahraničí objevují recenze, které Nolana za film Dunkerk přirovnávají ke Stanleymu Kubrickovi. A také pochybovačné hlasy zkoumající, zda se z toho časoprostorového labyrintu nevytratilo drama a zda neustálé přepínání mezi vzduchem, vodou a zemí − a tudíž i mezi různými časovými rovinami − není pro diváky matoucí.

Určitě je. Ale v tom tkví jádro Nolanovy snahy. Ukázat šílenství války − avšak jinými prostředky než vyobrazením chaosu bitevní vřavy. Spíš ohledáváním krajiny vyčerpané bitvou, kde nicméně stále hvízdají kulky, kde čas plyne jinak a kde mezi životem a smrtí je malý rozdíl.

Nolan natočil film tak hlučný, že po chvíli nervní, tepající hudba začne působit takřka meditativně − podobně jako obrovský prázdný nebeský prostor, v němž "odpočívají" letadla před akcí. Film, kde i tragédie úmrtí je vyobrazena jakoby mimoděk, bez patosu i naturalismu − prostě se tělo pod vodou přestane hýbat a odpluje ze záběru.

A právě ve chvílích, kdy se z hluku stává ticho, kdy se divák − jako v pádu do černé díry − cítí být vtažen dovnitř, a přitom zůstává tak zvláštně netečný, otupělý a vně, se Nolan dotýká vrcholných filmařských výšin. Ve svém málomluvném, zato však hřmotném filmu zachycuje paradoxy války. Zkušenosti, které jsou nepřenositelné, ale kinematografie se o jejich přenos může alespoň fascinujícím způsobem pokusit.